„vyloupnutý ječmen", stsev. fis, sthněm. fesa „pleva", stslov. рьщ „tluku, stoße", pbseno „mouka" — stind. pis „rozmělniti", pistám, avest. pistra „mouka"; řecké τέλσον „pomezní brázda"—stind. karšrq ,,brázda, příkop", avestské karsa- „brázda", kašú- „role"; něm. reuten, rodeu „mýtiti" — avestské raoďya- „urbar zu machen", a několik málo dalších rovnic výlučně indo-iránských. Faktum toto stačilo V. Hehnovi, P. v. Bradkemu a mnohým jiným, aby, vycházejíce z předpokladů kulturních co nej-primitivnějších, Indoevropanům co do jazyka celkem ještě jednotným upírali obsáhlejších znalostí zemědělských vůbec; badatelé oni naopak je měli za výhradné nomady a vznik význačných rovnic evropských i arských vysvětlovali si pozdějším, obapolným teprve pokrokem k zemědělství, kterýžto pokrok udál se prý především u sjednocených ještě Evropejců. Proti těmto názorům M. Much, J. Hoops (v dílech, jež budou níže jmenována) a jmenovitě také H. Hirt rázně vystupují ve prospěch zemědělství p r a i n d o e v r o p s k é h o, dovolávajíce se hlavně toho, že jsou tu přece zřejmé rovnice evropsko-asijské a že podle jejich theorie o prasídlech indo-evropských na pevnině evropské právě Indoiráncům bylo podstoupiti dlouhou pout za získáním nových sídel v Asii, po kteroužto dobu arciť neprovozovali orby a pozbyvše tak většiny terminů prajazykových, znovu si je vytvořili teprve v nové domovině své. К názorům Hehnovým víc než nyní klonil se kdysi také Schräder, a zrovna tomuto stanovisku platila námitka Hirtova ta, že kdyby Schräder rovnice dosvědčující indoevropský chov dobytka (na př. o „mléku" atd.) posuzoval stejně jako rovnice zemědělské, snadno by mohl dojiti také к negaci dobytkářství indoevropského. A potud nutno Hirtovi dáti za pravdu. Zároveň však dlužno spravedlivě vyznati, že Schräder v nejnovějším (3.) vydání svého stěžejného díla vede si mnohem střízlivěji než Hehn a Bradke; vindikuje sice ještě dnes (IL, 2, str. 205) Indoevropanům stav po výtce nomadický, pokud totiž podle theorie jeho usídleni byli v jihoruské, stromů prosté stepi (i byla to větev jejich východní, árijská), avšak zároveň, pokud západní větve evropské byly pošinuty dále к západu i obývaly lesní step a vůbec oblast lesnatou, připisuje těmto výslovně ,,Vi eh-z u c h t mit Ackerbau", se stanoviska své theorie lokalisační zajisté správně. Šlo by tudíž o posouzení theorie řečené, к čemuž přistoupíme však teprve v II. kapitole.

Zatím poznali jsme dvě nové nesnáze „linguistické palaeontologie": předně nej asnost v důsledcích čistě evropských rovnic j azykových, ačkoliv jim samým nelze upříti, že souhlasem mezi sebou a kmenostupem opět se tu jevícím (ř. ά̓ροτρον — lat. arätrum — stsev. arSr — slov. ra[d]lo) sahají bez odporu do dob pradávných a patrně prajazykových, zvláště když k nim přistupují byť řidší rovnice evropsko-arijské; a za druhé nestejné nazírání na význam a praktické důsledky nedostatku jistých jazykových rovnic vůbec. O tom rovněž stručně pojednám.

Schräder postřehl, že opravdu indoevropských starobylých jmen ryb je skutečně nebo jen domněle pramálo (sám uznává v I3, 162 n. vlastně jen tři názvy všeobecné a pak s pochybami rovnici pro „úhoře", „lososa" а р., stále poukazuje k tomu, že názvy tyto neprocházejí všemi větvemi neb aspoň ne většinou jejich) •— a proto usuzuje, že Indoevropané nemohli býti výlučnými ichtyofagy, že naopak požívali asi ryb toliko v dobách nej-větší nouze a tísně potravní; s tím pak podle něho souvisí také chudost v pravdě starobylé terminologie rybí. A na základě podobných úvah o nedostatku příslušného názvosloví Schräder upírá" Indoevropanům podrobnější obeznámení