s plavbou (proti dobré znalosti koláhtvi), s pěstováním květin (proti hojně i jazykově zastoupené orbě), s příbuzenskými stupni se strany muže (proti týmže stupňům se strany ženy), s četnými bohy (proti dosti četným jménům osob) atd. Principielně pak výslovně prohlašuje, že nedostatek starobylých rovnic a slov může po případě býti bezvýznamný, jako když na př. prajazykového jména lva, tygra, velblouda a j. nelze se dnes dopátrati (zvířata tato příslušníci pranároda mohli znáti, ale názvy jejich mohly se jim v historických sídlech z řeči vytratiti, jestliže tam zvířat oněch nebylo); naproti tomu podobný nedostatek rovnic starobylých, týká-li se totiž celých kategorií pojmových jako shora (ryb, plavby atd.), není podle Schradera nikterak bezcenný, lhostejný, nicotný. Názoru tomu odporuje však téměř venkoncem (ne-li vždy prakticky, tedy najisto theoreticky; srv. „Die Indog." II., 637 a „ Idg. Forsch." XXII., 64 n.) Hirt, když na místě posléze uvedeném prohlašuje: Ich stehe auf einem andern Standpunkt und habe in meinen Indogermanen und auch sonst den Satz ausgesprochen, daß sich aus dem Fehlen von Worten nie etwas schließen läßt. Vielleicht ist der Satz in dieser Schärfe nicht ganz richtig, . . . aber ich kenne bisher keinen Fall, durch den er widerlegt würde. Při tom Hirt probírá jednotlivé Schraderem vytčené kategorie pojmů a slov i dospívá většinou výsledku, že konstatovaná Schraderem chudost názvosloví dotyčného nebývá ani tak značná a proto ani zdaleka tak význačná (při rybách musíme na př. rozhodně uznati s Hirtem za praj azykové rovnici nejen pro „lososa" a „úhoře", nýbrž i pro „jesetra" ["= Stör] a pravděpodobně i mnohé jiné); mimo to důsledek, že Praarijci nepěstovali uměle květin, nenásleduje z nedostatku názvosloví, ale z obecných poměrů osvětových, a zjev, že jména bohů zachována poskrovnu, nebyl podmíněn někdejší jednotvárností olympu indoevropského, nýbrž zrovna naopak množstvím božských představ a tudíž množstvím rozdílných jich pojmenování, z nichž některá zachovala se tu, jiná onde. Atd. Jak vidět, Hirtovi třeba dáti aspoň v theorii za pravdu; sám položil bych ještě důraz na jeden požadavek, aby se vůbec v případech podobných nic napřed nezevšeobecňovalo, ale aby se zkoumal každý -případ sám o sobě a to všestranně.

Dosud všecky obtíže, spojené s promítáním jazykových fakt v kulturní historii, vyplývaly z naší neznalosti vlastního slovního pokladu praj azykového, co se týče statistického počtu a identity slov; nemenší svízele plynou z druhé obojętne stránky starobylého, pouze konstruovaného lexika indoevropského — ze stránky významové. V té příčině zavládla potěšitelná shoda mezi badateli toliko v tom, že každý snaží se dnes dobrati významu skutečně nebo domněle také indoevropského, že přestalo konečně stotožňovaní osvěty pradávné s kulturou dneška. Než jinak všude je plno rozporů, jakmile jen zavadíme o pochod neustálého vývoje významového, o změny a přechody významu tak hojné též v říši živočišné, rostlinné a nerostné. Vizme jenom, jak různě je pojímán prvotný význam jistě starodávného výrazu *ajes (= stind. áyas atd.; viz nahoře). Schräder všemožnými kombinacemi, jak víme, hledí dovoditi, že slovo ono značilo zprvu jistojistě pouze „měď", později teprve „bronz", „železo" atd., kdežto Hirt („Die Idg.", II., str. 685) s hlediska jazykozpytného zcela správně se pronáší takto: Ai. ajas „Erz", lat. aes „Erz", got. aiz „Erz". Das Wort bedeutet im Awestischen „Eisen". Die Bedeutung des Wortes läßt sich nicht ganz sicher festlegen, lat. got. liegt die Bedeutung „Kupfer, Bronze, Erz" vor. Es ist also damit irgend ein Metall oder metallisches Geschiebe bezeichnet worden; ob Bronze, Kupfer,