Eisen, das müssen die Funde entscheiden. Vgl. v. B r a d k e S. 93. Die Bedeutung „Kupfer" ist keineswegs erwiesen, und damit ist es natürlich auch völlig unzulässig, auf Grund der sprachlichen Tatsachen die Zeit der Indo-germanen mit der Kupferzeit zu identifizieren. — A co říci o protichůdné dokonce interpretaci původního významu čtyř- nebo pětičlenné rovnice bukové? Faktum, že spolu souvisí a do dob jazykové jednoty dosahují: keltské (silva) Bacenis, germ. *bök- (sthněm. buohha), lat. fagus „buk", ale i řecké φηγός „dub" a možná také kurdské buz „druh jilmu" (a slov. bъzъ „Hollunder"?), každý z našich autorů vyložil jinak, snaže se především uvésti je v souhlas a spojitost se svou theorií lokalisační: Hirt a jiní (Bartho-lomae, Hoops) vycházejí z prvovýznamu „buk", Schräder však právě o tomto předpokladu pochybuje: buď prý vůbec není vycházeti z významu „buk", anebo byl smysl slova už v prajazyce kolísavý nebo přesněji řečeno, dvojitý: západně od bukové hranice, táhnoucí se od Královce ke Krymu, znamenalo tedy „buk", východně však „jilm" (a což u Řeků?). Rozhodnutí jest tu skutečně nesnadné; přes to dlužno zdůrazniti, že aspoň ve dvou (snad ve třech: Bacenis) jazycích význam „buk" jest pevný a že námitka Schraderova (II3, 2, 173), jakoby Hoops při názvech „jasanu" byl si vedl nedůsledně, nesrovnává se s pravdou; v rovnici DOšlední jest sice rovněž dvakrát doložen odchylný význam „buk" (v řec. ὸξύη, alb. alh), avšak vedle toho několikrát význam „jasa n" (stsev. askr, lit. ůsis, lat. ornus, kymr. onn-en, slov. jasem; srv. u Hirta „Idg." II., 622 a ve Waldeově etym. slovníku s. v. ornus). Vzhledem k tomu pak, že množství dalších názvů podobných (břízy, vrby, dubu, smrku, lípy, jilmu; srv. opět u Hirta 621 n.) rovněž sahá do dob pra-jazykových a dokumentuje se tím alespoň jako majetek яя-ŕaŕio-indoevropský, neváhám ani při buku a stejně rozšířeném tisu (=slov. iva „jíva") míti uvedený význam za prajazyk ový a specielně západoevropský, spolu však za důkaz, že západní Indoevropejci (Keltové, Italové, Řekové, Germáni, ne však Baltoslované a Árijci) už v dobách — aneb alespoň v posledních dobách — prajazykové jednoty sídlili v oblastech bukových. Pravil jsem „za důkaz", rozuměj ne mathematický, nýbrž jen hodně pravděpodobný.

Operace jazykové na poli kulturně-historickém jsou podle všeho toho značně nejisté, dvoj- i vícesmyslné, noeticky málo průkazné. Nevyčerpali jsme dosud všech případů neb možností sem spadajících aniž hodlám ták učiniti v rámci přítomného článečku. Jen na dvě věci poukáži ještě v krátkosti. Schräder (I3, str. 182) promlouvá také o rovnicích rázu onomatopoeti-ckého (lat. ulucus: stind. úlnka „sova") i dodává, že rovnice toho druhu, zdánlivě prajazykové, mohly velmi snadno vzniknouti teprve v jazykových větvích jednotlivých stejným napodobováním zvukovým. Schräder má tu po mém,mínění zajisté pravdu, jestliže upozorňuje předem i na možnost pozdější onomatopoie; v případech jím samým uváděných (viz shora a zejména též stind. krka-vaku: řec. κέρκος , dále stind. véd. kukkutá: stslov. kokoH — obé ve významu „k o h o u t") zdá se mi však býti hyperskeptický; neboť nenahlížím, proč by nějaký „kokrhající kohout" nebylmohl Indoevropanům býti znám — ovšem ještě v divokém stavu.

Druhá věc, při níž se pozastavím, jsou slova ne v prajazyce vytvořená a odtud dále zděděná, nýbrž slova odjinud (z jazykových větví sousedních) přejatá neb vypůj čená. Obyčejně vytýká se jako velká přednost jazykozpytu proti archaeologii to, že linguista dovede rozeznati majetek domorodý od cizího, toliko převzatého, kdežto při nálezech učiniti toho nelze.