Tvrzení bez odporu správné, vyžaduje však omezení v dvojím směru. Často nejsme ani my jazykozpytci s to, abychom rozdíl naznačený provedli, a na druhé straně, i když jsme konstatovali výpůjčku, noetická cena její nemusí býti valná, ba žádná; neboť přejímají se také slova pro pojmy a předměty naprosto všední, vůbec nebo už dávno známé a běžné. V tom ohledu nemohu souhlasiti se stanoviskem Schraderovým, který faktum udané sic uznává, poukazuje i к mode, přes to však dochází prý čím dále, tím více poznání, „že přece jen ve většině případů výpůjčka svědčí, ne-h zavedení nového pojmu, tedy aspoň uvedení nějakého nového odstínu, spojeného s příslušným pojmem" (I3, str. 196 п.). V té příčině myslím, že v. Bradke a Hirt (srv. „Idg." I., 231 n.) měli názory daleko ještě vytříbenější, což soudím také z toho, že Hirt nepodlehl tak snadno svůdným kombinacím P e i s к e-r o v ý m, budovaným na výpůjčkách slov pro pojmy a předmět}' zcela všední, jak jsem obšírně ve „Věstníku České Akademie, 1908, únor a březen", dolíčil. Tam odkazuji též stran noetické ceny vypůjcenin vůbec.

Úhrnem mohu zde, kde přihlíželi jsme aspoň к hlavním možnostem použití linguistiky ve prospěch kulturní historie, říci, že potřebí tu povždy opatrnosti, obezřelosti, kritiky, ba že není nemístná zhusta i skepse a nedůvěra к lecčemu, co se strany třeba autoritativní se nám podává. Výstižná jsou bez odporu slova Hirtova (1. c. 242): Alles in allem verdient die Sprachwissenschaft, recht verwendet, durchaus Berücksichtigung bei der Erschließung der Kultur, aber sie darf nicht in erster Linie stehen, sie kann nur als Hilfswissenschaft in Betracht kommen. Zuerst muß die sachliche Vergleichung der ältesten Zustände der einzelnen Völker kommen, darauf die Heranziehung der archäologischen Funde, und erst dann, wenn wir diese Dinge betrachtet haben, kann uns die Sprache manches lehren, vor allem ob die sachlichen Übereinstimmungen zufällig sind oder in alte gemeinsam verlebte Zeit zurückgehen.

*

Dnes každý vážný badatel uvědomil sobě tyto tři rozdílné pojmy: plémě (racu), národ, jazyk. Mluvíme-li tedy o národu indoevropském, nemíníme tím celku plemenné zcela jednotného, co do barvy pleti, vlasů a očí neb co do rozměrů lebečních přesně určeného, aniž míníme tím sociálně-poli-tický svazek jednotlivců nebo celých skupin plemenné a i jazykově odlišných od sebe (ve smyslu „národa" v historii, ba dosud mnohdy obvyklém): my rozumíme oním výrazem podstatně, ba výlučně jednotu jazykovou, kterou nutně klademe před samostatný rozvoj jednotlivých národů, t. j. příslušníků větví jazykových.

Už z tohoto výměru je patrno, že otázku po prasídlech Indo-evropanů nebude možno řešiti se stanoviska jediné anthropologického, ačkoliv na př. Penka ve spise „Die Herkunft der Arier" (1886) a jinde kdysi uplatňoval methodu podobnou, považuje dolichokefalii za původní habitus indo-evropský a hledaje proto domov pranároda v zemi s obyvatelstvem rozhodně dlouholebečným a spolu plavým — ve Skandinávii. A přece je dnes zjištěno, že nelze v historü nebo praehistorii Evropy vůbec rozlišovati přesně ohraničených plemen lidských, ale všude pouze typy přechodní a smíšené (i na Rusi, zejména mezi Bělorusy, vyškytá se typus dolichokefalní, plavovlasý