novu ,,Dualističeskoto mirotvorenje" v Sborníku za nar. umotvoremja 8. (1892), jinak látku si sesbíral sám a jeho spolupracovníci, mezi nimiž nejvíce o celistvé dílo Dähnhardtovo se přičinil prof. J. Polívka.

Všude tu v kosmogonických představách východoevropských a asijských národů, snad též u Indiánů Severoamerických můžeme sledovati vliv duali-stické nauky iránské, který se udržel .naukami Gnostiků, Maničhaejských, Bogomilců, ač porušen živly babylonskými a indickými, až podnes: Bůh tvoří svět společně s ďáblem, tento musí přinésti písek ze dna mořského, šalebně ponechává si zrnko v ústech, jemuž však Bůh káže růsti, tak že ďábel je nucen ukrytý písek rychle vyplivnouti. Zanevře proto na tvůrce a hledí ho rozličným způsobem šáliti a mstíti se mu. Bůh ponechává si živé bytosti, ďábel žádá mrtvé pro sebe. Zde vystupují přírodní báje jen skrovně při výkladu o vzniku hor, řek, kopců a údolí, ohně a podobně, což je zcela přirozené, ježto jsou to po většině báje jistě sekundární. Původně byl tu mythus náboženský, jehož vznik klade autor mezi Irany, odkudž se nejdříve dostal mezi Slovany bulharské, kde Bogomilové se jeho zpracování uj ali a odkudž se v Evropě i dále rozšířil. Pak jsou již přírodní báje hojnější a v počtu značném: Bůh tvoří ženu ze žebra Adamova, při čemž ďábel hledí ze msty a škodolibosti dílo boží mařiti neb aspoň zhoršovati. Základní formu spatřuje Dähnhardt v pověsti bulharské, podle níž Bůh poslal andělovo žebro Adamovi, aby stvořil z něho ženu. V té chvíli však usnul, a anděl, se žebrem se vracející, byl obratně odstraněn ďáblem, jemuž se zdařilo žebro ukrásti. V té chvíli anděl zpozoroval, co se stalo, a pronásledoval ďábla v jeho úkrytu, mohl však jej zachytiti pouze za ocas, který mu vytrhl a spěchal k Bohu zpět, aby oznámil, co se stalo. Bůh v polospánku řekl andělovi, aby z toho, co v ruce své anděl drží, byla žena. A tak z ďáblova ocasu žena byla stvořena. Odtud vysvětluje se povaha mnohé zlé ženy. A takových bájí je celá řada. Četné jsou na příklad pověsti o závodech mezi ďáblem a tvůrcem, jež objasňují vznik vlka, kozy, vznik včely a ježka a celého množství zvířat jiných. Tak na příklad proti stvoření člověka tvoří ďábel opici, bůh tvoří koně a ďábel osla, krávu a kozu, býka a kozla, naproti skopci tvoří ďábel vlka, proti psu šišku, proti zajíci králíka, proti vlaštovce netopýra, proti labuti husu, proti včele vosu a tak mnoho jiných. Tak vysvětlují se i znamení a rozličné znaky u zvířat a květin, jež při sporu boha s ďáblem vznikly; je jasno, že ďábel vždy podléhá, ač mnohdy Bůh jenom pomocí lsti a pomocníků svých — jako včely a vlaštovky vítězí. Při pádu prarodičů účastnil se svádění též páv vedle hada. Stopy pádu prvních lidí nalézáme dosud: Adamovo jablko v krku, ze slz z ráje vyhnaných perly byly stvořeny a vonné květiny vyrostly; zvířata a květiny ztratily řeč, poněvadž Adamovi jeho velký hřích a neposlušnost proti Bohu vytýkaly; některým tvorům řeč ponechána, ale ta pro pozdější neposlušnost řeči zbavena (srv. pták Rańak u Jihoslovanů): Z Adamovy mrtvoly vznikli ovčáčtí psi, v arše Noemově byly kočky zplozeny. Prvý šedý vous obdržel Abraham, poněvadž jej Bůh chtěl oď jeho syna Isáka rozlišiti, prvý rudý vous obdrželi uctívatelé zlatého telete na poušti; tehdy také z rozbitých desek desatera kamení vzniklo. I smaragdy a jiné klenoty byly stvořeny a všechny věci ostatní na zemi, jež člověk kolem sebe viděl a jež se znáti učil. Totéž íimžeme pozorovati u přírodních bájí novozákonních, jimž* Dähnhardt věnoval svazek druhý a jež velkou většinou jsou opět bájemi sekundárními.

Bible sama mnoho tyto báje neobohatila, za to tím více novozákonní apokryfické povídky a pověsti, z nich hlavně po-