věsti o dětství Ježíšově vedle jiných o Panně Marii a svatém Petrovi. Jak víme z Harnackovy knihy „Geschichte der Apokryphenliteratur" a Hen-neckova vydání apokryfů — je literatura apokryfická o mnoho větší než literatura kanonická, neboť se stále měnila a rostla podle vkusu doby. Hen-necke soudí, že vypravování o dětství Ježíšově je původu prostonárodního, к němuž teprve později náboženské úvahy byly připojeny; toho dokladem je primitivnost těchto povídek a jich vulgární řeč. Stejně jako starozákonní báje, tak i tyto mnohde těsně splývají ještě s bájemi pohanskými a také zde platí slova Grimmova, že v mnohé křesťanské báji tají se jádro pohanské, mnohdy zase v pohanské formě je podán živel křesťanský. Kristus splývá úzce se starým germánským bohem Wodanem, v bulharských pověstech hází Kristus k nebi koule, z nichž vzniknou hvězdy, stejně jako v tradicích skandinávských dávno před Kristem Odin tělesa nebeská tvoří. Pohanský kult přírody, š níž tak těsně člověk primitivní splýval, uctívání stromů, květin, ptáků a zvířat, to všechno dere se tu — třebas v křesťanském rouše — na povrch. Totéž platí o Panně Marii na místo pohanské Freije a jmenovitě o sv. Petrovi, oblíbeném to poutníku všech pohádek a pověstí. Není bez významu, že podnes, hřmí-li, žertovně říkáváme: Svatý Petr kouli v kuželky — neboť i zde tkví kus pohanského mythu o bohu hromu Donarovi, jehož místo apoštol Petr v pozdějších bájích zaujal. A zajímavý je další přechod, kde v lidových tradicích hraje Petr úlohu komickou, v obdobné platnosti jako hloupý čert. Přechod ten vysvětlíme si u čerta z rozporu mezi chtěním a činem, kde se nám tento apoštol jeví jako každý jiný slabý smrtelník. Již v Písmě svatém Petr dvakráte objeví slabou vůli — poprvé, když jde po vodě к Mistrovi a najednou ztrácí půdu pod nohama a tone, poněvadž nevěří, — podruhé, kdy Krista ujišťuje, že s ním i zemříti chce, a pak na dvoře mezi žoldnéři jej zradí; těchto motivů se lidová fantasie radostně chopila a zvláště v zpracování gnostiků dostalo se jim silného přebarvení, širší dnešní příchuti a analogických novotvarů. Také v tom, že Petr s Kristem po zemi chodí, možno viděti ohlas antického starověku: není to nic jiného, než Jupiter s Merkurem nebo starý germánský bůh Odin či Donar s Lokim v křesťanském rouše.

Materiál novozákonních bájí zpracoval Dähnhardt v 19 kapitolách, z nichž první předvádí zvěstování a navštívení P. Marie, druhé zrození Krista, třetí pověsti o útěku do Egypta a dosavadní ohlas toho v dnešní přírodě, čtvrtá dětství Ježíšovo, pátá pověsti z pozdějšího života Ježíšova, z nichž Kristovu přechodu přes řeku věnována celá kapitola další, kapitola sedmá až desátá podává pověsti o potrestání pro pýchu, lenivost nebo nepo-hostinnost — tak vznikl medvěd, pes, kukačka a jiní tvorové z lidí, kteří bručením, štěkotem neb kukáním Krista polekati chtěli, tak vznikly blechy, vši a mouchy, aby ženy z lenosti vyléčily, pro nepohostinnost žena v sovu, datla nebo čejku změněna —, v kapitole jedenácté shrnuty pověsti o vzniku opic, načež kapitola 12—.14. věnována sv. Petru, kapitola 15. zahrnuje i sv. Pavla a Jana, v obsáhlé kapitole 16. (str. 195—234) uvedeny hojné pověsti o Ježíšově utrpení a smrti, pokud s přírodními bájemi vztah mají, kapitoly poslední 17.—19. obsahují pověsti o Jidáši Iškariotském, o Panně Marii a svatém Josefu, kde jsou četné pověsti i u nás dobře známé, ač autor jich neuvádí. Všeobecně známá je u nás na příklad pověst o osyce, která dosud se chvěje, poněvadž Jidáš na ní se oběsil; jiná verse vypravuje o tom, že při útěku do Egypta všechny stromy byly bez hlesu, aby Krista nezradily, jediná osyka šelestila listím a za trest šelestí dosud; velmi zajímavá je jiná naše báj, která je zachycena u Primusa Sobotky a jejíž parallelu nalézám v obou