Paměti F. J. Vaváka.

„Znamenitý a vůbec milovaný rolník český František Vavák, měštěnín ctný Plzenský a rychtář Milčický není více mezi živými. Dne 15. běž. měs. odebral se na věčnost, oplakán a oželen ode-všech přátel a příbuzných, a velmi pohřešen mezi sousedy svými. Tento muž znamenitý, jejž si každý sedlák správný za vzor vzíti má( — jak pro své spisy, tak za příčinou všeho svého ostatního jednání zasluhuje v věčné paměti zůstali, a veřejně ve všem к následování ponavrženu býti."

Těmito slovy ohlašovaly Kraméryusovy cis. král. Vlastenské Noviny 23. listopadu 1816 Vavákovu smrt. Autor nekrologu připojil ještě životopis a vytknuv mimo jiné, že Vavák „jonák teprv jsa, některé pěkné a valné zpěvy České vyhotovil", poznamenává s radostí, že „i v kalendáři Švejcarském z Schafhauznu na rok 1798 lidu venkovskému za příklad představen jest".

Mílčický rychtář byl čtenářům Vlastenských Novin dobře znám: jeho veršovaná a prosaická skládání pronikla do širokých vrstev lidových, prostoduchý Melezínek oslavoval ho ve svém Daru nového roku 1796 jako jadrného básníka a téhož roku vylíčil prof. Němeček život Vavákův v německém spisku, jejž poví da vý Fryčaj rozvlekl v únavně didaktickém traktáte, ve známém „Zrcadle výborného sedlského obcování".

Sedlák-samouk, jenž budil tak živý zájem současníků, že jeho smrt byla ohlašována v čele listu, byl vskutku muž neobyčejný. Vyrostl v bouřlivých letech prvního období teresianského, v dobách tuhého poddanství a zakusil sám na sobě tíhu panského hněvu, nebof podle zpráv jeho životopisce byla to především nenávist vrchnostenských úředníků, jež zavřela vědychtívému chlapci cestu к vyššímu vzdělání a přinutila jej, aby místo studií prožíval všecky strasti robotujícího chalupnického synka.

U povah hrdých, vášnivých budily podobné útisky touhu po pomstě, v duších hloubavých, meditatívních vyvolávaly těžké pochybnosti náboženské a nutily je hledati útěchy v naukách sektářů, Vavák nebyl z oněch duchů revolučních: střízlivý, praktický hospodář byl pevně přesvědčen o marností násilného odporu proti pánům — názor, podporovaný i jeho přesvědčením náboženským, neboť jako přísně orthodoxní katolík uznával v podstatě autoritu světské vrchnosti, ustanovené od Boha a zvykl pojímati útrapy jako kříž, jejž nutno pokorně nésti. Pří tom však byl dalek odporného byzanti-nismu, tak častého u panských stvůr oné doby: naopak, cítil dobře všecka bezpráví a ve svých Pamětech odsoudil ostrými slovy krutost robotní povinnosti i nadutou pýchu a nelídskost panských úředníků. Zachovávaje na venek.klidnou zdvořilost, dovedl se vyprostiti z pokořujícího postavení pouhého robotujícího poddaného a cesta, již zvolil, pojišťuje mu trvalé- místo v dějinách české kultury, neboť prozrazuje ducha, jemuž nelze upříti rysu velikostí. Byla to cesta svépomoci.

Za okolností krajně nepříznivých, v prostředí, které každou vážnější snahu naukovou spíše ubíjelo než podporovalo, osvojil si