Vavák rozsáhlé, téměř odborné vědomosti historické, rozhlédl se i po jiných oborech a vzdělav se zejména důkladně v zeměměřičství, spolupůsobil platně — jako zkušený znalec půdy a majetkových poměrů — při provádění veliké agrární a berní reformy josefínské.

Především měl na mysli statek, jejž zdědil po svém tchánovi a věnoval mu všechen svůj důmysl, energii i zkušenosti, avšak ani tu neustrnul na tradičním způsobu hospodaření: zavádí novoty, experimentuje, všímá si počasí, zkoumá vlastnosti půdy, aby mohl zvý-šiti její výnosnost a všude proniká snaha, aby ovládl svůj předmět vědecky, odborně, aby si opatřil pevný empirický podklad pro svou práci. Těmito vlastnostmi vynikal vysoko nad své vrstevníky a chápeme, proč Fryčaj zvolil život Vavákův za vzorný příklad pro své „Zrcadlo". Ona „zasedělá tupost — neobratná váhavost, anaž zvláštně na naší rajské Haně strmí a tam od dávných časů se vpelešila" (Zrcadlo str. XI.) měla býti překonána hybností, duševní bystrostí a rozvážnou, ale nebojácnou podnikavostí Vaváka-hospodáře. Muž takového rozhledu byl přímo předurčen к rychtářství ve své obci zejména v obtížných dobách chvatných reforem a válečného nebezpečí. Vavák rychtářoval po dloubou řadu let a projevuje i v tomto zodpovědném úřadě svůj vzácný smysl pro pořádek, přesnost, praktické, obecně prospěšné reformy, byl několikrát vyznamenán, velice vážen od panských úředníků a jeho jméno bylo ctěno daleko široko.

V řídkých chvílích prázdně zabýval se studiem staré české literatury. Z humanistů XVI. věku čerpal svou znalost starého spisovného jazyka, knihy katolických spisovatelů XVII. a XVIII, stol., spisy bratrské a protestantské informovaly jej o náboženských bojích minulosti a opatřovaly mu argumenty proti nekatolíkům, Veleslavín, Hájek a Beckovský byli jeho učiteli historie, a jest zajímavo, že Vavák vyčetl z nich v podstatě totéž, co první vědecká generace našich buditelů, I 'on cítil bolestně kontrast mezi slavnou historií a bídnou přítomností, i on viděl kolem sebe germanísaci v úřadech, nevážnost к jazyku, lhostejnost к české knize a srovnával s těmito úpadkovými zjevy starý český stát s českým dvorem královským, společnost, v níž nejvyšší hodnosti církevní a zemské byly v rukou starožitných rodů domácích a kde vzdělané vrstvy mluvily a psaly česky. Jest přirozeno, že duch takto založený sledoval s radostným uznáním budítelskou práci osvícenské intellígence a Vavákův „Upřímný veřejný vděk" věnovaný F, F. Procházkovi (Paměti IL str. 1 n.) jest toho nejlepším dokladem. Tedy vlastním studiem a jen poněkud — zejména v pozdějších letech — vlivem podnětů cizích dospěl Vavák k živému uvědomění národnímu — pozoruhodný fakt, který, jak prof. Pekař právem vytkl, bude vždy „dokumentem kul-turně-národní vyspělosti mass." (ČČH 1907 str. 434).

Lze mu zazlívati, že v otázce náboženské nedospěl ku povýšenému stanovisku snášenlivosti, nebo že na prahu stáří příkře odmítl francouzskou revoluci? Mýlil se, ale tyto omyly jsou tuším nutným důsledkem jeho náboženské výchovy, jeho konservativních zásad politických a osobního přátelského poměru к úřadům1). — Vrstevníkům nevadily; u nich rozhodovalo především Vavákovo upřímné vlastenectví, úcta к rodnému jazyku, osvědčovaná i tiště-