nými projevy, porozumění pro zapadlé písemnictví předešlých věků a v neposlední řadě i samostatné skladby literární, slovem jeho nadprůměrná intelligence a světlé stránky jeho povahy; proto získal si Vavák vřelé Sympathie v kruhu vzdělaných vlastenců, proto bylo jeho jméno vyslovováno s úctou i od mladší generace buditelské a celkem lze říci, že zájem o dílo Vavákovo udržoval se v našich literárních kruzích po celé stol. XIX,

Koubek (Sebr. spisy II. str. 159) věnoval mu r. 1847 v básni Epilog á komentár atd. čestnou vzpomínku2) a téhož roku pokusil se J. Pečírka osvěžiti památku Vavákovu í v širokých kruzích rolnického čtenářstva. Ve své hospodářské knize3) podal stručný životopis podle spisu Němečkova a uvedl některé spisy. Z časopisů let padesátých všímal se Vavákových prací nejvíce Lumír. Roku 1855 (I. str, 209) přinesl hojné výňatky z rukopisných Pamětí Vavákových a redaktor poznamenal, že Vavák „jest osobnost obecenstvu českému dosti známá, než aby třeba bylo o jeho životě zde šíře dokládati", A rovněž v Lumíru r, 1857 (I, 572) otiskl Hanka 2 písně Vavákovy o událostech r, 1757 a připojil stručnou vzpomínku na svou návštěvu u Vaváka r. 18114), O dvě léta později uveřejnil V, J. Jaroš v Obrazech života svou studii „Samoukové české poezije", v níž ocenil veršované skladby Vavákovy a otiskl úryvky. (Srovn. jeho německý spis Böhmens Naturdichter str, 35 n.)

Ale skoro v téže době ozvala se v knize J. E, Sojky „Naši mužove" (1863) ostrá slova kritiky a příkrého odsouzení; vyvolaly je Vavákovy konservativní názory politické hlavně však jeho odpor proti francouzské revoluci, jejž veřejně projevil v často citované knížce „Tma ve dne jako v noci" atd, Vavák prý (Naší muž, str, 246) „co najatý publicista, muž servilní a bezhlavý agitátor naší národní slávu blátem pokálel" atd. Jeho spisek proti revolucí dokazuje prý,

že „zaprodal ve své ultraloyalností duši svou".....„Avšak byla-li

v které kotrbě tma ve dne jako v noci, nebylať nikde u větší míře než ve Vavákově." (Uv, d. 248.) — Nespravedlivost těchto výtek byla patrna již současníkům a r. 1865 přinesla Rodinná kronika přehledný, s láskou psaný článek „František Vavák a jeho spisy". (Sabinův?) Autor polemisuje s úsudkem Sojkovým a dokládá, že život Vavákův „poskytuje skutečně obraz neobyčejného člověka. Uvážíme-li dobu, v které Vavák žil a poměry, v nichž byl vychován, uvážíme-li postavení českého sedláka na sklonku minulého století — tuf se nepodivíme prostým náhledům jeho do politiky, ale podivíme se spíše tomu, že pro jazyk český tak nápadně horlil" (Uv. m. str. 38.)

Výtka servilnosti stihla Vaváka i později, tak na př. v Ruchu 1887 („Staré vzpomínky") uznává K. V. Prokop Vavákův „vřelý cit pro mateřský jazyk", ale i on uvádí jako nepěkný rys „servilnost к pánům a úřadům", celkem však se ustálil správný názor, že politické zásady Vavákovy nutno vykládati z myšlenkového ovzduší doby, v