ruda" od Jimramova. Tato se třela jako klejt. Měď (obyčejně měděné peníze z oběhu vyšlé) se „upálila" v ohni a potom v hmoždíři nebo štoudvi tloukla.

Třebovské nádobí nehodilo se všecko do kuchyně. Pekáče těžké a kuthany konaly ještě dostatečnou službu; zato hrnce po dvojím, trojím upotřebení se „rozvařily"a pukaly. Užívalo se jich tedy více na mléko a jinou potřebu. Přes tento nedostatek šly dosti hojně na odbyt, nejvíce „do Čech", t. j. do kraje „Čecháků" kolem Litomyšle a Vys. Mýta. Mimo to jezdili třebovští hrnčíři na jarmarky až do Proseče, Poličky, Jimramova, Litovle a j. Hlavní odbytiště Andrlovo byly Svitavy. Pivoňkové jezdili na jarmarky i do Vídně. Cesta tam trvala týden. Doma prodávalo se též překupníkům. Na trakař vešlo se až za 11 zl. v. č. Ženské kupovaly na putny nebo nůše.

Venkovské hospodyně nebývaly mnohdy při penězích a tak kupujíce nádobí platívávaly přírodninami místo hotovými penězi. Co se vešlo do hrnce, džbánu nebo jiné nádoby, tolik dostal hrnčíř nebo překupník mouky, krup, hrachu nebo zrní obilného. I když obilí málo platilo, pochodil jak patrno prodávající při tomto směnném prodeji velmi dobře. Často se mu sešlo tolik obilí, že je bud na místě (ve vsi) zpeněžil, jinak do Litomyšle obchodníkovi poslal nebo' domů zavezl. Z pravidla přiváželo se obilí místo peněz z Pazuchy, Strakova, Benátek, Osika, Člupku, Kornice a j. obcí na Litomyšlsku. Pováží-li se, že hodný již hrnek stál pouze 4 kr. r. č., zřejmo, že lid obilí neb jiné přírodniny vysoko si nečítal, „Vrchní", t. j. vzácnější nádobí (mísy, džbány, kuthany) počítaly se dráže než hrnce.

Co se na trhu nedoprodalo a nerado by se bylo vezlo nazpět domů, z toho se udělal „spolek". Známí mezi sebou snesli totiž své zbytky na hromadu či „spolek" a prodali jej někomu obyčejně od oka, ten pak jej pro sebe zase rozprodával. Třebovští lidé kupovali na jiných trzích „spolky" od hrnčířů, kteří měli důkladnější zboží, jaké bylo svratecké, litovelské, jedelské a j. Arciť bylo též dražší, Našli však se i mistři, jako na př. třebovský Fiala „s kopce", kdož neobchodníkovi rozprodávání spolku zakazovali, dokud oni by neměli vyprodáno.

V blahoslavených dobách pověr nemohlo ani jinak býti, než že i hrnčíři měli nějakou svou „víru". Tak na př. nechť nikoho neznalého nenapadlo podívatí se hrnčíři do pecníka, když rovnal, nebo když pálil! Všecko by mu zkazil! Proto běžely-lí děti poděšené valícím se dýmem z chalupy, chtíce viděti, zda-li tam „hoří", hrnčíř na ně vyletěl a zaháněl je, by ta chasa bláznivá ještě mu „něco" nevyvedla.

Všecky zprávy o starých hrnčířích třebovských souhlasně tvrdí, že řemeslo jejich bylo výnosné, že dobře žili a ještě bohatli. V rathouz-ské hospodě jistě nebyli řídkými hosty. Okolnosti byly jim také příznivý. Hlínu měli při rucer dříví byl v lese sáh za 2 zl. v. č. a s dovozem do stavení za 3 zl., nádobí kameninové bylo teprv v počátcích a železné i plechové též; zvláště venkovní lid hleděl hlavně na láci a trvalo léta, než se zpronevěřil starým zvykům. Výhodné bylo též pro hrnčíře, že nebylo drah a že doprava cizího zboží byla nákladná. Následkem toho vedlo se i tovaryšům hrnčířským lépe než jiným, na př. tkalcovským. Stravu měli dobrou a do syta. Ráno byla nějaká polévka a zemčata nebo chléb, к obědu denně maso, někdy i dvojí a nějaká nadívanina, к svačině chléb se slaninou nebo sýrem