str. 147
věku a do 16. stol., jiné až do 17. a 18. stol., umělé pohádky Perraultovy a jiných francouzských vypravovatelů 17. stol. V té', době pronikly prostřednictvím francouzským některé arabské povídky jako o hoře Similí (Alibaba a čtyřicet loupežníků), o roztancovaných střevících (? jaký jest arabský prototyp ?) a j.; pohádka o ženichu loupežníku a hrdinné mlynářové dceři připomíná loupežnické povídky 18. stol. a j.
Proti jednotlivostem bude možno činiti zajisté mnohé závažné námitky —■ vydavatel jest si toho vědom. Nepochybné však jest, že musíme vítati pokus ten jako třebas odvážný, nicméně vážný a vybízející к pečlivému uvažování. Při velké příbuznosti našich pohádek s německými jest pokus v. d. Leyenův také pro studium českých pohádek velmi důležit.
V 5, sv. spojeny péčí P. Zaunerta německé pohádky, vydané od pozdějších sběratelů pod nadpisem „Deutsche Märchen seit Grimm". Na konci úvodu, který podává povšechnou charakteristiku těchto pohádek a různých sbírek, čteme „... naše pohádky jsou po-vždy dětinské, ale nevždy pro dětí. A tak není ani tato kniha míněna jako kniha pro děti a nemá býti, jako jest, dána dětem do rukou. Určena jest pro dospělé, pro rodiče, a ti měli by z ní vypravovati dětem. Neboť pohádky mají se vypravovati, ne čistí, právě jako písně národní mají se zpívati." Z toho poznáváme, že nebyla kniha určena účelům vědeckým. Skutečně postrádá všeho učeneckého aparátu. A že hojné pohádky otiskovány v různých nářečích, nesmí nás véstí v omyl. Nicméně mohl vydavatel к jednotlivým pohádkám aspoň v jich seznamu připojití sbírky, ze kterých je otiskl. Vlastnímu účelu by jistě nebyl své vydání odcizil, a četným kruhům odborným, jimž mnohé, jmenovitě starší sbírky jsou sotva přístupny, byl by zajisté se zavděčil. Takto kniha tato vědeckým účelům nikterak nedostačuje. Doufejme, že při příštích číslech budou vydavatelé míti ohledy ještě na jiné čtenářstvo, než jen na děti a jich rodiče. Smíme to zajisté čekati od hlavního vydavatele této sbírky, chvalně známého odborníka v studiu pohádek. jpa.
Drobné zprávy národopisné.
Kniha: „Božena Němcová, Sborník statí o jejím životě a díle 1820—1862", kterou redakcí Václava Černého vydala Učitelská jednota „Komenský" v Náchodě (1912. Nakladatelství Emil Šolc. V Praze-Karlíně, str. 368), obsahuje dva články, nás blíže se dotýkající. Velice cenné jest pojednání Stan. Součka: Pověsti z Náchodská u Boženy Němcové (str. 240—261). V něm dovoženo je přesvědčivě, že B. Němcová vzdělala místní jakoby pověst „Silný Ctibor", vytištěnou již r. 1844 a potom znovu upravenou pro 3. sešit Národních báchorek, nj. základě vypravovali! Jos. M. Ludvíka a zveršovaného jejího zpracování jazykem německým od hronovského felčara Marka Tellera (v knížce vytištěné r, 1839). Podobně ukazuje Souček podrobně také knižní provenienci pověsti o „devíti křížích" v různých jejích zpracováních, a ještě dvou jiných jejích pověstí. Následující za touto dokumentární studií staf Jana Voborníka „Pohádky a pohádkáři. Poznámky к českým pohádkám Boženy Němcové" (str. 262—266), dosti značně před ní ustupuje; jest ovšem příliš stručná, fragmentárni odpověd na otázku,'kterou chce řešiti, více naznačuje a napovídá, než řeší. Vytýkají se hlavně dvě věci, že nikdo vlastně B, Němcovou náležitě nevedl a nepoučoval, jak by si při svých pohádkách měla vésti, a za druhé, že nenalézala v Čechách vlastních a dobrých vypravovatelů, ani na Chodsku, i tam byly jich jen „vetché zbytky". Tato pośledni věta nedá se dokazovati, ale když se nalezli
|
