souvisící s prastarými představami bájeslovnými a s germánskou dobou hrdinnou, do prostřed položil pohádky z doby rytířské, zvláště pak ze života měšťanských a selských vrstev, a na konec dány pohádky kouzelné, proniklé do německého lidu od cizích národů. V předmluvě opakuje vydavatel stručně své názory, které vyložil ve svém spisku o pohádkách r. 1911 (viz nahoře VI., 181). Připouští, že v některých se zachovaly ozvuky starogermánských pověstí hrdinských, ale jest jich jen málo, kde lze mluviti o příbuznosti se starými pověstmi. Uvádí stručně sledy prastarých názorů a představ v pohádkách. Ale nevylučuje možnost, že byl nějaký ten motiv od jiného národa sbásněn a až koncem středověku aneb ještě později prostřednictvím knižním pronikl do německého lidu. Ale to jest celkem spíše výjimkou než pravidlem, neboť všude, v každé téměř pohádce odhalujeme mravy a představy dob pradávných, takže organicky souvisí s pohádkou a nebyly později a uměle do ní vštepený. Krátce dotýká se v. d. Leyen pohádek národů primitivních, ale necení jich význam vysoko: málo mezi nimi jest původních, často nejsou leč znetvořené a zmrzačelé variace povídek, které byly od missionářů neb Evropanů zaneseny mezi divochy. Pravé jích povídky jsou buď zcela krátké a prostíčké, aneb velmi chatrné. Staroegyptskou pohádku o dvou bratřích, Herodotovu pohádku o mistrném zloději (pokladě Rham-psínítově) pokládá za umělé, které potom klesly do lidu. Se zvláštním důrazem vytýká podivuhodnou rozšířenost a životnost pohádky. Jsou jakoby netknuty proudy dob, zachovávají povždy tutéž svěžest. Převážný počet našich pohádek jest dvakráte, na počátku i na konci spojen s lidem, vycházejí od lidu a vracejí se do lidu. Uprostřed chopí se jich umělec a přetvoru j e je. Tento výtvor ale lid opět rozkládá a vždy jinak zase skládá. Nemá schopnost, zachovávat! věrně a čistě uměle seřazený výtvor, ještě méně tvořiti z jednotlivých stavebních kamenů umělecké stavby. Ale v tom že se jednotlivé částí stále znovu a stále jinak skládají, zakládá se vlastní a stále působící život pohádky, a to jest nesrovnatelné kouzlo její podstaty, že lid nevědomky stále znovu je přizpůsobuje svému způsobu cítiti a vypravovat!.

Fr. v. d. Leyen seřazuje pohádky tak, aby znázornil její dějiny u německého národa, její počátky, vývoj, přetvoření a obohacení literaturou.

Na počátku položil nemnohá čísla, projevující souvislost s prastarými představami. Za nimi následují ozvuky doby stěhování národů: mimo jiné „Machandelboom" (která by spíše snad byla oatřila do prvního oddílu) a „König Drosselbart". Pak seřadil pohádky, souvisící s něm. literárním hnutím 10, stol., kde převládala radost na pověstech o obrech a trpaslících, na smělých a groteskních šprýmech, v kterých bylí mistry t. ř. špílmani — o silném Honzovi, o udatném krejčíkovi, o zlaté huse a j. Do rozkvětu středověké doby, převládající rytířské doby, náleží podle mínění vydavatelova značná řada pohádek o zlatém ptáku, o vodě života a smrti, o jízdách na skleněnou horu za krasavicí, o sedmí havranech, vysvobozených oddanou trpělivostí sestřinou a j. Za křižáckých válek vznikly povídky orientální, indické, ubrousku prostři se, doktor Vševěda, moudrá dívka, čarodějník a učedlník, o třech lístcích hadích a j. Jiné pohádky náleží do konce středo-