mohl najiti tolik o Przypołudnici. Autorovi chybí dále vědomosti filologické, pochybuje proto o věcech nepochybných, na př. že „mytická" Sibiela jest toliko Sybilou; Mamuny není (Korn)muhme, nýbrž mamona biblická (spleteno se slovesem mamić?); proto také textů nevykládá a nerozumí jim. Avšak jeho zásluha tkví v tom, že sebral velmi bohatý materiál (nejednou uvádí až příliš mnoho a vypočítává místa, kde se totéž opakuje) a že pročetl velmi bohatou literaturu (soupis její zabral 7 stran tiskových); přísluší tedy jeho práci plné uznání a vítáme v něm rádi horlivého a vzdělaného spolupracovníka.

Co se druhé knížky týče, máme podstatné námitky proti metodě samé. Již v první posuzovali jsme ji trochu skepticky, nesdíleli jsme názorů autorových o domnělých personifikacích a démonech obilních. Nyní však autor vychází se stanoviska jiného. Rozebírá prvotní obyčeje při narození dítěte toliko jako isolaci ženy a jako recepci novorozeněte a zapomíná na věci stokrát důležitější, na usmiřování- či uprošování •démonů bdících nad narozením. Na str. 53 praví zřejmě, že „spojení obřadů (a obyčejů) s vírou (v démony) jest, zdá se, velmi volné, jinak bylo by těžko vysvětliti si, proč při podstatných shodách v obřadech zcela jinak jeví se demonologie severních a jižních Slovanů. U nás v přední řadě vystupují démonové zaměňující děti, kdežto na Balkáně setkáváme se s postavami (Rodjenice čili Sudjenice) zcela neznámými jak u nás tak i v Cechách či v zemích ruských . . . spolu s touto vírou (v ony Parky) nalézáme již řadu obyčejů, kterým nepřipisujeme již prvotnosti, na př., že na Balkáně staví se stůl s jídlem a pitím pro ony démony; popíráme prvotní charakter tohoto obyčeje, poněvadž nelze jej přičleniti к obyčejům isolačním nebo recepčním, jimž tato víra je cizí."

Tu platí, co slovo, to chyba. Víra v Sudjenice a Rodjenice jest praslovanská, starší a prvotnější, než všeliké isolace a recepce autorovy. Že není u Poláků, je přirozeno, neboť jako katolíci ztratili i jiné dávné obřady (na př. při uctívání zemřelých). Ale na Rusi právě uctívání Ro-žanic přetrvalo každý jiný kult prvotní; udržely jej hlavně ženy-matky, jichž se nejvíce týkal. Autor převrátil tedy věc vzhůru nohama: místo aby řekl — jako v našem případě: ten a ten obyčej (stavětí první noc po porodu stůl s jídlem a pitím pro „démony") koná se na počest (jednoho) démona a z obavy před druhým připravuje se obět čili ex-piace — praví: víra (v démony, Parky, u Slovanů snad cizí!! str. 54) povstala na podkladě obřadním! Celá konstrukce jeho práce je tedy vadná a jednostranným zdůrazňováním isolace a recepce znemožnil si jasný názor na obyčeje. Tak na př. považuje užívání železa a česneku atd. u lože šestinedělčina atd. za isolaci, avšak to jsou nejobvyklejší apotropaia od všelikého uřknutí a kouzel. Na str. 73 sám si představil onu obtíž, že co sám nazývá prostředkem isolačním, jest apptropaion, ale utěšuje se zase tím, že hranice mezi jedním i druhým jest velmi splývavá; „dřívější smysl (isolace) zaniká, spojuje se s prvky víry v duchy a ožije v nové podobě". Ale to všecko je pravá báchorka; překračuje-li křestní průvod sekeru na prahu atd., je to podle něho „zhmotněná hranice, kterou třeba překročiti, aby se symbolicky potvrdilo zrušení isolace" ■■— naprosto nesprávně. Stejně mylně spatřuje autor v křestních hodech „uvedení ženy v život společný". Tu však úplně přehlédl pra-