Tolik o obsahu; obracíme se к jednotlivostem.

Chyby Mannhardtovy, spatřovati všude „Korndaemonen" a pod-neuvaroval se autor; béře doslovně, co jest zřejmě toliko alegorií, přirovnáním a mluví o démonech, kde běží spíše jen o hru slov. Jaka dnes nikdo nevěří, že v pohádkách lidových tkví jakýkoliv prvek mytický (i pověstná Baba Jaga jest toliko slabým zbytkem jakéhosi démona chorob), právě tak bylo by lze dnes rozloučiti se již jednou nadobro s názory spatřujícími jakousi osobitou demonologii v pověrách,, obřadech a obyčejích lidových. Pohanství bylo zapomenuto tak důkladně, že proti jeho umělému kříšení na př. v písních, obřadech atd. co nejrozhodněji protestujeme; jeho stopy musí býti zcela jiné, výraznější, máme-li v ně uvěřiti. Slyšíme-li tedy, že lid o dozralém obilí, které se vlní větrem, říká, že sviňky, vlci, jelen atd. chodí po obilí,, jest to toliko metafora, nikoli zbytky víry v démony obilní a baba i děd obilní („Kornmuhme" atd.) nemají s mytologií naprosto nic společného. Celá stať „démonové obilní" jen mýlí, lid neví nic o démonech obilních, neboť strašiti děti babou či dědkem, aby nelezly po obilí, nepatří do mytologie nýbrž do pedagogiky. V dávné Polsce, když někomu blahopřáli, na př. к jmeninám, vždy jej vázali (na př. pasem) a musil se vykupovati penězi nebo vyčastováním, tedy i dnes ženci blahopřejíce hospodářovi při ukončení žní nebo když ho toliko na poli spatří, svazují ho a on musí se vykoupiti; jest to jen zneužívání starého obyčeje, svazují-li i cizího, jenž jde kolem ženců, neboť ten nemá s polem a žněmi nic společného. Všecky vzpomínky na Lithyerses Mannhardta-Frazera jsoa bajky. Podobně celý oddíl o „posledních klasech" třeba označiti jako silné přehánění; ženci těžko pracovali, zaslouží si odpočinku, pohoštění, zábavy a k tomu slouží „poslední klasy", ale že by v nich chytali „ducha vegetace" a pod., jsou výmysly mannhardtovské, s nimiž se nutno jednou navždy rozloučiti; že na celém světě jsou podobné obyčeje, dokazuje toliko, že lidé všude pracují a rádi se baví. Názvy těchto posledních klasů, všude jiné, někdy zcela rozdílné (na př. „pępek" ve Velkopolsce, na Mazovsku „przepiórka", „koza" a mnoho jiných), všecky ty „Kornwolf" a pod. toť zábavy, nikoli mytologie. Popis těchto zábav jest zároveň jejich výkladem a jiného netřeba hledati. Někdy najdeme u autora trefnou úvahu v tomto směru, ale neprovedl zásady důsledně. Tak při humoristické písničce běloruské o koze, mluví (str. 139) o jakési „závislosti úrody na činnosti kozy, přesvědčení to vyvinulo se na základě dlouhého rozvoje myšlenkového" — ale to je žert, nikoli „přesvědčení". Ze je při tom plno nejrozmanitějších pověr, rozumí se u lidu samo sebou, ale ničeho to nedokazuje. Kdo bez předsudku pročte celou knížku p. Bystroňovu, odnese si toliko jeden dojem,, že totiž v našich obřadech při žních není ani stopy prvotních představ. Naproti tomu jsme autorovi vděčni, že se postaral o velmi bohatou sbírku všelikých obyčejů; rozeslal za tím účelem po celém území polském dotazníky s1 obšírným' programem a obdržel55 odpovědí, z nichž mnohé jsou velmi důkladné. Bohužel nesrovnával podrobněji obyčejů českých, zná toliko Grohmannův spis „Aberglauben", Hanušův „Bájeslovný kalendář" a Zíbrtqvy „Staročeské výroční obyčeje" — tedy příliš málo; nezná ani díla Černého „Mythiske bytośće łuziskich Serbów", v němž