Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 99



satia, Neues Lausitz. Magazin) analysuje příspěvky Hauptovy a j.; zmiňuje se stručně o sbírce Rogerově (Piesni ludu Polskiego w Gór. Szląsku), z níž bylo dosti hojně překládáno do němčiny a pod. Zajímavé jsou některé stati v Schlesische Provinzialblätter na př. články Th. Oelsnera, který ostře vystoupil proti úsilí oktrojovati lidu některé písně na př. „Ich bin ein Preusse" a j.

Velmi horlivě bylo pracováno v Kladsku, kde zejména kolem časopisu Vierteljahrschrift für Geschichte und Heimatkunde der Grafschaft Glatz (1881—1891) sdružil se hlouček horlivých etnografů*). Třeba uznati píli autorovu, že podnikl nevděčnou, namáhavou práci prolistovati přečetné časopisy, příležitostné publikace a pod., aby se jeho výčet blížil úplnosti, jíž vůbec v pracích toho druhu lze dosíci. Místy přerušuje soupis odbočkami všeobecného významu na př. str. 83 п., kde odsuzuje nesprávné snahy obnovovati na př. staré přástky a vůbec lidové obyčeje, neodvratně zaniklé a připojuje případné poznámky o pochybném úspěchu tohoto restauračního úsilí. Vedle časopisů slezských sebral též stati věnované slezské písni v ostatních časopisech německých na př. v Ztschr. d. Ver. f. Volksk. a j.

Zvláštní oddíl věnoval soupisu článků o lidové písni slezské vyšlých v Mitteilungen der Schles. Gesell, f. Volksk. a v závěru stručně nastínil postup sběratelské práce organisované Slezskou společností. R. 1909 bylo vydáno provolání, které mělo překvapující úspěch, neboť v krátké době společnost dostala asi tisíc zásilek obsahujících množství písní. Především bylo nutno roztříditi sebranou látku, vyřaditi texty nepotřebné a katalogisovati písně, jichž bylo lze užiti. Celkem bylo sebráno asi 1500 různých písní, ovšem mnohé mají až 200 variantů. Tím, jakož i důkladnými rejstříky byl vybudován bezpečný základ pro další práci sběratelskou, jíž vynikající měrou účastní se též autor: procestoval všemi směry Slezsko, Lužici i jižní Poznaňsko, pokud tam zasahuje slezské nářečí a ujišťuje podle svých bohatých zkušeností, že lidová píseň přes vlivy moderní kultury v oněch krajích žije dále.

Poučné jsou též přílohy. Autor pořídil seznam písní, které se nejčastěji zpívají (užil tu sbírek chovaných v archivu Společnosti), otiskl písně dosud netištěné jakož i neznámé varianty písní již vydaných (celkem 50 čís.)**) a připojil 4 ukázky svérázně obměněných písní umělých, v závěru pak sestavil abecední seznam všech písní slezských, pokud byly otištěny. Tento rejstřík zabral téměř 43 strany jeho knihy.

Práce Güntherova shrnuje hojnou látku a poučí každého, kdo se zabývá studiem lidových tradic. Vytkl bych jen nesouměrné uspořádání látky. Autor pečlivě srovnává otisky písní s rukopisy — pokud se zachovaly — ale ruší tím postup výkladů literárněhistorických i soupis pramenů. Tyto studie — jistě velmi důležité — měl shrnouti ve zvláštní kapitole a výklad o vývoji sběratelské práce byl by pak přehlednější.


*) Čtenářům NVC jest známo, že u kladských Čechů bohatý materiál národopisný sebral neúnavný prof. J. Kubín. Günther se o pracích Kubínových nezmiňuje.
**) Připomínám, že píseň č. 35, o níž autor soudí, že snad je původu polského nebo lužického, je přeložena ze sbírky Rogerovy (88 č. 122).

Předchozí   Následující