voval Die Reiter aus dem Berge Blanik (I., 167—246) zcela nově a úplně fantasticky. Zdeňkem je tu Isidor, syn české princezny Miloslavy a rytíře Zikmunda z Táborská, narozený v žaláři, kam matku uvrhl zlý král, její otec, a vydaný i s ní vlkům v lese. Démon Cissus mu daroval talisman, který ho činil pánem nad rytíři v Blaníku, jimž velí Stroymir, který stejně jako Meinhard hájil kdysi hrad Blaník proti divokému cizímu národu. Jezdci hned vyjedou pomáhat Isidorovi, který nejprve pomáhá králi proti Uhrům, porazí je, pak se k nim přidá, porazí českého krále a vezme českou říši od uherského v léno; jezdci jsou propuštěni a zbaveni poslušnosti Cissovy . . .

Ze Zdeňka Zásmuckého a Gerlova Zikmunda Táborského slil jiný pražský spisovatel, S. W. Schiessler (Kranz, 1822, 1, 36), rytíře Zdeňka Táborského ve svém Die Retter in der Not. Povídka se odehrává v době Přemysla II. a už tehdy je „zakleté" vojsko v Blaníku, nevíme, kde se vzalo. Zena a dítě Zdeňkovo přespaly rok v Blaníku.

Téhož roku dal vojsku v Blaníku po Menhartovi a Strojmirovi třetího velitele moravský spisovatel, básník ballad a dramatu z českých dějin, Johann Schön (1802— 1839) v Hormayrově Historisches Taschenbuch (ročn. III., 1822, str. 256—266).

V Schonově pověsti o Blaníku čteme o Zdeňkovi Zásmuckém, ale Menhart ovšem zmizel, v historické ročence nebylo lze tak libovolně nakládati s historickým jménem gubernátora. Je nahrazen Oldřichem Sezimou (Ulrich Zesyma von Rosenberg), který odmítnuv vyzvání Žižkovo „des Mannes der Schrecken, des blinden, Heeresfürsten des Kelches, des Rächers Hussens", aby se vzdal, podráždil ho tak, že povolil uzdu nadšené zuřivosti a dal útočiti na tvrz Litice. Oldřich padl, odraziv tři útoky; s hovädskou radostí vrhli se bojem opojení kališníci na umírajícího, jenž vydechl pod jejich okovanými cepy se všemi svými; šest jen zbylo zajatců, z nichž Žižka dal milost tomu, kdo by sťal ostatních pět; Havel Plichta to učinil a přestoupil к Táborům. Brzo potom u Mladé Vožice slyší hluk zbraní a pozorují neznámé jezdce při rytířských hrách; nikdo se k nim neodváží, takže vypíší cenu pro toho, kdo by se o to pokusil; po třech letech přijíždí Zdeněk Zásmucký (u Schiffnera po 125!)^ nalézá spící rytíře; Oldřich mu sděluje, že zde budou čekat, až Cechy budou na kraji propasti, pak vyrazí a zemi vysvobodí; tři dni meškal Zdeněk v hoře, míně, že je tam několik hodin. To je pověst o rytířích blanických, v něž každý Cech doufá; když se zdá, že spásy na zemi není, vzpomíná na dávné hrdiny, jichž krev netekla marně pro víru a právo.

Nový vůdce blanický, který nahradil u Schöna nepotřebného Men-harta, jest jedna z nejznámějších osobností husitské historie a legendy, jejíž jméno je co nejúže spojeno se samými začátky války husitské a zvláště Tábora. Budiž zde jen stručně opakováno, co o něm vypravuje skutečná historie, jak shledáváme u Palackého a Tomka.

Palacký (III., 297) praví o rodu pánů z Austí, že tento kmen mohutných někdy Vítkovců dělil se za věku toho na několik větví a linií tytýž i zchudlých . . . Tak na příklad počítáno v půl míli okolo řečeného města Austí kromě několika vesnic jeden hrad jménem Kozí, jedna tvrz řečená Sedlec a zpustlé někdy město i hrad Hradiště, kteréžto