anlegen lassen L 43; společná zvláštnost je, že vztažná věta končí participiem bez pomocného slovesa, obyčejně neurčitelného nebo chybného času: wurde in die kirche geführt, wo der lobgesang angestimmt worden L 109, wo man ihn mit freude empfing und die geführende ehre erwiesen L 121, so wohl unterrichtet wurde, dass'er . . . gemälde zu stände gebracht L 7, blieb verborgen, bis Cyrill es gefunden L 10, erhellet aus den, dass der pabst die aposteln aufgenommen L 25; wurde dadurch merkwürdig, dass Zdenko die trauer, seine gattin überlebt zu haben zuteil geworden Z 264; hatte nicht sobald den schätz übergeben, als die sache das grösste aufsehen hervorgebracht Z 77, wo er in die vormalige dunkelheit zurückfällt und andern auf blühenden geschlechtern zu weichen den ruf erhalten Z 1.

Věcně jsou nápadný shody L s S, jazykově tak svérázným, v obou král moravský se nazývá Radislav L 12, S 14, Morava Marathonien oder Grossmähren L 12, S 15, v obou Radhošť odvozován od Rada-gaisa, ale ovšem L 17 nazývá ho Radagost, S 138 Radegast; Brno odvozeno od Perho L 16, S 189, v S 270 sl. čteme mnoho o Mädchenburg (Děvíně), sídle kněžek Krasopaní, a v L 108, že Magdeburg pro tutéž příčinu slul Mägdenburg; L 120 a S 149 sl. přeměněny pohanské mravy v křesťanské, aniž to vylučuje neshody, jako že Svantovít podle S 39 měl čtyři, podle L 15 dva obličeje; Cyril a Metoděj jsou podle S slovanského původu, o čemž v L není řeči.

Podepsané spisy Schiffnerovy tvoří takto pojítko mezi anonymním a poučují nás zároveň, že i zde musíme i značné odchylky přijímat jako věc danou, po případě je vysvětlovat, ale nesmíme z nich soudit na různé původce. Pro otázku, jež nás zde zajímá, znamená to: Zdenko von Zasmuk je dílem Josefa Schiffnera.

Spisovatel je hoden díla a dílo spisovatele a jméno, к němuž jsme dospěli, nepřekvapuje svou významností, ale přece stojí výsledek za práci, neboť ony anonymní spisy svým vlastenčením zaujímají místečko v dějinách našeho probuzení a románem o Zdeňkovi Zásmuckém poznáváme auktora, který proměnil tendenci pověsti blanické ą zároveň oživil pověst a dal jí literární život. Tendence ovšem jest stejně protireformační, jako v pověsti o Bílé paní, vypravované podle Balbina, hlavního pramene a vůdčího ducha Schiffnerova vůbec.

Protireformační rysy, které Schiffner vnesl ve vypravování o blanických rytířích, byly jen ještě zesíleny českým zpracováním, které vyšlo roku 1799 u Krameria a bylo později přeloženo zpět do němčiny. V něm22) historie Menhartova vypravována obšírněji podle Eney, ale osud jeho zůstává stejně nehistorický. Zdali také Klicpera ve svém Blaníku, napsaném r. 1813, v němž blaničtí rytíři jsou ochránci Zdeňka proti loupežníku Zbihoňovi, tyto motivy podržel, nelze prý poznat: pověst dí, že byly exempláře Klicperova almanachu zničeny pozdním vandalismem falsatorů rukopisů, kteří před tím s neuvěřitelnou naivností ten děj i s jménem Zbihoňovým pojali v báseň z devátého nebo desátého století po Kr.