s cérou Aninkou. Že by macecha stejně milovala sirotka, jako vlastní svou céru, myslím, že se taková ještě nenašla.

Hodná Aninka byla trpělivá, otci si nestejskala, aby nevlídnou macechu a její rozkocanou hubatou Aninku proti sobě nepopudila.

Nic jí ty ukrutnice nepřály, ani ten zpěv její, ani tu přítulnost těch domácích zvířátek, jak se hodná Aninka na dvoře jen blejskla, sletěli se к ní holubi a radostně vrkali. Husy s roztaženejma křídlama přiběhly, ukláněly se před ní a roztomile štěbetaly. Slepičky přišly se jí pochlubit se svejma kuřátkama a kočičky s pejskem všude ji doprovázeli. A když si sedla, všechna ta drůbež posedala kolem ní. Kočičky jí u noh příjemně předly a voříšek radostí se povaloval, stavěl se na zadní nohy a špacíroval jako písař ze zámku.

Nehodná Aninka se svou mámou zlosti div nepukly. Nebo jak se kerá z nich na dvoře ukázala, hned se všecka ta havět rozlítala a roz-utikala. Kočičky utekly a schovávaly se za hodnou Aninku. Pejsek celej rozježenej svítil očima a vrčel na nehodnou Aninku. — O, jen kdyby toho chlupáče a ty šeredný kočky mohla zprovodit ze světa. Hlady je, mrchy, utrápí, utopí.

Ale ani ty velký zvířata v chlívě krávy, jalovičky, telátka, neradi viděly nehodnou Aninku a macechu. Hodná Aninka jim zpívala, hladila je, hovořila s nima a voni poslouchaly, lísaly se к ní, jakoby všemu dobře rozuměly. Zlá Aninka jim nadávala, kopala a herdovala je. Za to nikdy tolik a tak dobryho mlíčka nenadojila jako hodná Aninka.

O, jen kdyby tu čarodenici mohly dostat z domu! Jak jí prvního ženicha družba přivede, třeba byl šilhávej, třeba na jedno voko slepej a neměl všecky zuby, musí ji táta hned vdáti.

Však v neděli pojedou na poscení2) do Sekeřic.'1) Tam ji toho Frantu Vopršálkovyho namluvěj. Má sic jednu nohu trochu kráčí, ale za to má zas tu druhou o kousek delší, a že je doličkovatej a šišlá, to se u muskyho ztratí. A že Franta nejni nic vod řeči, za to vona mu toho naspívá, až se Franta zmrcne. Při takovým trouboj bude se mit Anka dobře.

Táta byl, jak říkáme, takový dobry prase. Za nebošky paňmámy se o nic v domě nestaral, věděl, že je jeho paňmáma zlatej sloup. Teď jsi ho tahle macecha s cérou vosedlaly a všecko na něm vyškemraly.

Nejeden věrnej soused ladaco rvíhoj pověděl a připamatoval, ale Říha: „Ejnu, holka si mně eště ani dost málo nestejskala a že chodi často na krchov a tam pláče a smutně zpívá ? Ejnu, je vidět, že je to moc hodná céra. Dyť se může dobře vdát; má celou svou pretenci po mace a z tej já jí všecky ouroky za těch dvacet let, co sem byl s jeji matkou, dej ji Pámbu radost věčnou — přidám. Byla to zlatá hospodyně! Přes třicet korcu gruntu sme si k naši živnosti přikoupili. Ale, aby snad mý vlastni dítě mělo plakat, že má zlou macechu, to ať si baba nemysli, že sem snad už zvrbovatěl, to mně pude „Anka hubatá vod hodiny z domu! To im eště ukážu, co sem já! Sak já se svej Aninky zeptám! Dám statek a všecko svýmu dítěti, a pak ať si veme hocha třeba bez groše, jen dyž bude hodnej."