24. O umění lidovém na mor. Slovensku. (Pro národopisný soupis.) 1917.

C) Reprodukce fotografií národopisných.

Světozor r. 1893—96, Český Lid, r. 1893—1908, Národopisná výstava českoslov., 1898, Moravská čítanka 1907, Ces. Svět 1917 ątd.

Menší práce národopisné v Časopise olom. musea, v časop. „Český Lid", ve „Světozoru", „Víd. Obzoru" a j.

Menší pojednaní kreslířská v časop. „Náš Směr", 1. roč. 1910-

Články v Jursových a Kabelíkových čítankách.

С. В. Савченко: Русская народная сказка. Истор1я собирашя № изученля. Юевъ 1914. (IX+ 543 str.)

О rozvoji ruského národopisu v XIX. stol. pěkně poučují hojné studie podávající přehledný obraz a kritické ocenění práce vykonané v jednotlivých oborech. Základním dílem zůstávají Pypinovy souborné „Dějiny ruského národopisu", které daly popud četným pracím novějším : z nich v posledních letech vynikla vedle důležité knihy Trubicynovy *) Savčenkova historická a bibliografická studie o ruských pohádkách.**)'

Na Rusi v oboru lidového podání bylo pracováno velmi mnoho, zvolil si tedy autor úkol zajímavý, ale obtížný, zejména povážíme-li, že nemohl přímo čerpati z velikých knihoven moskevských a petrohradských. Proto leckde musil se omeziti na pouhou reprodukci cizích názorů, mnohé práce ušly jeho pozornosti (srovn. dodatky Polívkovy na uv. m.), jiné zná jen z referátů atd., celkem však třeba přiznati, že pracoval svědomitě a že aspoň v závěru připojil nejdůležitější doplňky. Zůstává mu zásluha, že sebral bohatý materiál a jeho kniha bude dlouho vítanou příručkou všem, kdož se^ zabývají studiem lidového podání. Rozvržení látky jest přehledné. Část první (str. 1—33) pojednává o obsahu, a formě pohádek, o pohádkářích a pod., druhá (str. 34—251) v pěti kapitolách oceňuje sběratelskou práci v oblasti velikoruské, maloruské a běloruské (s exkursy o pracích polských), třetí (str. 252—518) dělí se na 9 kapitol a podává dějiny studií pohádkových od slabých počátků na úsvitě romantismu až po naše dny.

Slovo „skazka" v nynějším svém významu ve starší ruštině není doloženo; užívalo se výrazu баснь a „skazka" má význam jiný (= svědectví, oznámení). Teprve od století XVII. ustaluje se nynější název, ale obsah zůstává velmi rozmanitý, neboť výraz „skazka" neoznačuje určitého druhu lidové slovesnosti: naopak, pročítáme-li sborníky zápisů, shledáme, že jak literární vkus určitého období, tak i individualita sběratelova uplatňuje se ve výboru látek, že rozhodují o tom, co se považuje za pohádku. Stejně rozmanité jsou též definice jednotlivých badatelů, které S. stručně analysuje, přijímaje výměr prof. Sum-