cova (pohádky jsou slovesné výtvory epického rázu, téměř výlučně pro-saické, složené někdy za účelem didaktickým, jindy pro zábavu, většinou bez jakéhokoliv cíle jako přirozený výraz slovesné literární potřeby), doplněný definicí Chalanského, jež zdůrazňuje, že pohádka nemá jiného cíle než působiti na obraznost divákovu; osnovou její jest událost smyšlená, zajímavá buď svou nepravděpodobností nebo směšnou situací. Starší badatelé pokoušeli se určiti jisté druhy pohádek rozeznávajíce skazky mytické, bytové a pod., avšak v novější době ukázalo se, že dělení na skupiny jest velmi nepřesné, a proto na př. Veselovskij doporučuje roztřídění podle osnovných motivů. Tento způsob nejlépe odpovídá různorodému materiálu, neboť pohádka stýká se s epickou písní, pověstí, legendou, anekdotou atd.

К těmto všeobecným úvahám o obsahu druží se poznámky o formě, o ustálených obratech pohádkového slohu a pod. Sloh a stavba ruské pohádky dokazují, že forma jest (jako v bylinách) s části dílem odborných pohádkářů ; nutno je hledati nejen mezi ■ staříky „skazočniky", kteří bývali tak oblíbeni na dvorech šlechtických, nýbrž i v řadách skomorochů. Stopy této odborné tradice S. nalézá i u pohádkářů novějších, jejichž charakteristiky připojuje užívaje hlavně sbírky Sadovni-kovy a podrobných zpráv N. E. Ončukova. Úvodem к části druhé t. j. к historickému přehledu sběratelské práce od .stol. 18. po dobu nynější jest kapitola I., v níž S. zjišťuje stopy existence pohádek v staro-ruském písemnictví. Nalézá je jednak v církevních textech zakazujících vypravování „на сонъ грядущие" dále v některých vypravováních leto-pisných, ukazuje zároveň, jak apokryfní a legendární motivy pronikaly z církevní literatury do vrstev lidových. Typickým příkladem jest tak řeč. muromská legenda o Petrovi a Fevronii, jejíž vznik mnozí kladou do XIII.—XIV. stol. Také z pozdějších dob máme doklady o existenci pohádek: jsou to jednak zprávy o vypravěčích jakož i o existenci víry v kouzla a tedy i vypravování spojených s touto věrou, jednak svědectví cizinců na př. Olearia a j. a posléze i epické písně, neboť máme příklady, že týž motiv byl zpracován jako bylina i pohádka.

Velice záhy pronikaly do Ruska středověké sborníky jako Gesta Romanorum, romány a povídky jako Jeruslan Lazarevič, Bova Korolevič a pod. Staly se oblíbenou četbou lidovou a mnohé z nich šířily se v lidu v podobě pohádek. Ačkoliv tedy do stol. XVII. není dokladů o zapisování pohádek, lze z uvedených svědectví souditi, že pohádkové látky již dávno kroužily v ruském lidu a pronikaly i do literatury knižní.

Staré rukopisné zápisy pohádek, které dosud jsou známy, vesměs patří do stol. XVIII. Jedinou výjimkou jsou 2 pověsti o Ivanu Hrozném zapsané Angličanem Collinsem, který navštívil Rusko za vlády cara Aleksěje Michajloviče.

Veliké reformy doby Petrovy s počátku neměly vlivu na ráz knížek lidového čtení. Ve vyšších vrstvách ovšem Bova, Jeruslan Lazarevič a j. ustoupili galantní poesii á la mode, ale v kruzích nižšího úřednictva, drobné statkářské šlechty, mezi kupci a měšťany těšili se staří hrdinové neztenčené oblibě: ony romány a povídky zpola knižní, zpola lidové opisovaly se hojně a byly stále vítanou četbou. Stejně živá byla