též ústní tradice pohádková. Je známo, že i při dvoře carském bývali pohádkáři (na př. za carevny Alžběty) a samozřejmě i na dvorech provinciální šlechty, jíž se novodobý proud kulturní tehdy dotkl jen velmi povrchně.

V 60.—70. letech 18. věku pohádky počínají pronikati i do tištěných knih; ovšem soudobý klasicismus jimi opovrhoval, ale široké vrstvy milovaly právě tyto „historie" daleko více než dutě patetické výtvory ruských „klasiků". S rozvojem knihtisku šíří se též ze západu rytířské romány, pohádky „východní", a pohádky o vílách, známé Contes des Fées, vyrojilo se množství překladů, zpracováni a posléze ruští spisovatelé vidouce úspěch těchto genrů pokoušejí se skládati podle vzorů cizích „pohádky" originální. Tak vznikly první sborníky M. D. Culkova „Slovenskija skazki" (1766—8) a „Russkija skazky" (1780—3). Jest přirozeno, že Culkov i jeho následovníci podléhali cizím vzorům, ale toužíce podati obecenstvu něco nového čerpají z ústní tradice pohádkové a v jejich vypravování objevují se rysy lidové. Proto jsou tyto sborníky důležité, ačkoliv ani Culkov, ani ostatní vydavatelé pohádkových sborníků neměli cílů vědeckých, chtějíce toliko pobaviti obecenstvo. To se jim podařilo, ano umělé pohádky pronikají jarmareč-ními tisky též do lidu a stávají se namnoze pramenem ústní tradice lidové.

Záliba v pohádkách, toto dědictví XVIII. věku udržuje se i na počátku stol. XÍX., avšak vlivem romantismu mění se vkus. Romantikové považují totiž pohádky za výtvory čistě národní a proto je napodobují nebo z nich čerpají; Puškin a Zukovskij zpracovali několik pohádek a čím lidová tradice byla Gogolovi, jest dobře známo. Umělcům byly pohádky toliko vhodnou látkou к literární tvorbě, avšak v třicátých letech objevují se též romantičtí etnografové. (Sacharov, Dalj a j.), kteří zdůrazňují vědecký význam lidových pohádek a žádají přesných zápisů, v praksi však neliší se valně od Culkova a jeho vrstevníků. Ani ve sbornících J. P. Sacharova a j. nenajdeme totiž spolehlivých zápisů, nýbrž toliko zpracování, v nichž autoři zamýšleli přiblížiti se ideálnímu „lidovému" slohu. Ovšem Dalj výtečně znal slovesné umění ruského lidu a proto jeho zpracování jsou pravým lidovým pohádkám mnohem bližší než strojeně „národní" sloh Sacharovův. Savčenko podrobně analysuje texty Sacharovovy a líčí dále práci prvních etnografů třicátých a čtyřicátých let; pozvolna pronikají názory Grimmovy a mytologický směr vrcholí v pracích Afanasjevových — v jeho rozsáhlé sbírce pohádek a v díle Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu. Byla-li pro století XVIII, hlavním pramenem Savčenkovým široce založená práce Sipovského, pro 1. polovici XIX. stol. vydatně čerpal z Py-pinových Dějin, které ovšem doplňuje jednak podrobnými rozbory sbírek, jednak pečlivým přehledem pohádkoslovných prací novějších, jež v díle Pypinově jsou jen stručně registrovány, mnohé pak vyšly až po vydání Dějin. Tak zejména rozebral vysoce cenné zápisy N. E. On-čukova z gubernie archangelské a oloněcké, sbírky B. a J. Sokolova atd.

V oblasti velikoruské zapsáno bylo úhrnem 1700 variantů pohádek. Valná část zápisů pochází ze severu, z gubernií archangelské, novgorodské, oloněcké a vologodské. Z gubernií petrohradské, moskev-