ské, orlovské, kazanské, jakož i z jiných gubernií tak řeč. centrálních není téměř zápisů, což třeba přičísti nejen tomu, že v těchto oblastech nebylo dosti horlivě sbíráno, nýbrž i vyšší kulturní úrovni oněch krajin — pohádky tam zanikají. Naproti tomu „Island ruského eposu" — sever, má stále bohaté zásoby. O vymírání pohádek v centrálních guberniích svědčí i forma; stačí srovnati texty Ončukovovy se sborníky z centrálních gubernií (Chudjakov, Erlenvejn, Cudinskij) a poznáme, kde pohádka jest svěžím, živým útvarem slovesným a kde dohasína. IV.—V. kap. líčí vývoj sběratelské práce na území maloruském a běloruském. Výsledky jsou velmi pozoruhodné: úhrnný počet maloruských pohádek obsažených v tištěných sbírkách S. odhaduje na 2000, běloruských na 150Ó. Ovšem třeba míti na mysli, že sběratelských prací zúčastnili se vedle Rusů též Poláci a že — co se maloruských pohádek týče — veliká zásluha přísluší neúmorným sběratelům haličským, z nichž na př. činnost V. Hnatjuka vyrovná se práci celých společností.

Oceňuje vědeckou úpravu sebraného materiálu Savčenko — jistě právem — za nejlepší roztřídění považuje způsob Hilferdingův, jehož se přidržel též Ončukov a j. Látka jest totiž rozdělena podle osad a vypravěčů, takže ve sborníku takto upraveném varianty téže látky jsou ovšem na různých místech, ale tento nedostatek odstraňují důkladné rejstříky. Naproti tomu však systém Hilferdingův má velice důležité výhody: zejména poskytuje možnosti studovati, jak různí vypravěči zpracovali touž látku, kromě toho poznáváme kombinační umění jednotlivých pohádkářů, jejich techniku, sloh, oblíbené látky, slovem cenné rysy individuální, které pro charakteristiku lidové tvořivosti jsou neocenitelné.

Třetí část, která zabrala více než polovici knihy, Savčenko věnoval přehledu a rozboru pohádkoslovných studií na Rusi. Starší období analysoval již Pypin, jehož trefné výklady S. podrobněji rozvádí, jak toho účel jeho knihy vyžaduje. Cennými doplňky Pypinových Dějin jsou však především úvahy o významu Pypinově — autor Dějin ruského národopisu o svých pracích podal jen suchá data bibliografická — dále podrobné studie o vzácném mistru srovnávací metody A. N. Veselov-ském, posléze pak pečlivý rozbor prací mladších badatelů vesměs žáků Veselovského. Veselovskij v podstatě přidržoval se teorie migrační, avšak nejednou důrazně upozorňoval, že 'žádná teorie nemá platnosti výlučné: některé pohádky vskutku mají základ mytický, jiné pak mohly vzniknouti samostatně na různých místech — jak tvrdí antropologové — atd. Co se týče ruských pohádek Veselovskij varoval před jednostranným zdůrazňováním jak vlivů orientálních tak i evropských. Od kmenů kavkazkých i mongolských, z oblasti byzantské, ze západní Evropy prostřednictvím polským a maloruským látky povídkové pronikaly do Ruska a úkol badatelův spočívá právě v tom, rozhodnouti v každém případě, jde-li o látku přejatou a odkud přešla do ruské tradice.

Od let sedmdesátých všichni význační badatelé ruští v oboru lidového podání uznávají teorii migrační, avšak v jejich pracích zřetelně proniká dvojí směr: Podle jedněch látky pohádkové byly přejímány především z východu, ústní tradicí, druzí připouštějí sice též vlivy východní, ale za důležitější pokládají vlivy byzantské a západoevropské a