Prof. Dr. Lubor'Niederle: Život starých Slovanů. Dílu IL svaz. I. Praha 1917, Bursík & Kohout. 299 str. vel. 8°.

Šestý oddíl monumentálního díla, oněch „Základů kulturních starožitností slovanských", t. j. druhé části „Starožitností Slovanských" obsahuje mytologii (pod názvem „Víra a náboženství") v pěti odděleních: I. Prameny, II. Slovanská demonologie, III. Slovanská theologie, IV. Kulty pohanské, V. Příchod křesťanství a zánik víry pohanské jakož i dva přídavky: Přehled prací o slov. mytologii a Popis Svantovítových chrámů v Arkoně.

Kdo zná práce autorovy, pro toho netřeba opakovati, že i toto nejnovější dílo vyznačuje se touže neslýchanou pilností ve sbírání látky z nejodlehlejších zapomenutých koutů; týmž ovládáním celé příslušné literatury, nejen slovanské — což je možno právě jen v Praze, kde tato literatura je sebrána nejúplněji — ale i evropské; táž střízlivost úsudku podávaného klidně na základě veškerých dat; táž metodičnost nezabíhající vpřed, rozvíjející postupně celé bohatství; týž široký rozhled po světě i vědě. Na tyto přednosti veškerých prací našeho autora nehodláme zde znovu upozorňovati; stačilo připomenouti je, i přecházíme hried к věci samé.

Z mytologie slovanské nezachovalo se nám mnoho, rozhodně však více než z keltické a germánské (vyjímaje ovšem severskou), a spisovatel oceňuje to příliš nízko v úvodě (str. 7), kde mluví o dávných pramenech. Od str. 18 nsl. pojednává o teoriích mytologických, o ani-mismu a manismu (uctívání předků) na stupni demonologie prvotné, nižší, proti níž staví „theologii" t. j. tvoření bohů vlastních, vyšších (termin nebyl tu volen šťastně); rozeznává na tomto stupni „theologickém" bohy ctěné všemi Slovany od bohů „systémů lokálních" (ruských, baltických a jiných Slovanů) a zkoumá otázku víry v jednoho nejvyššího boha. Rozebereme-li celek, uznáme, že sestavil vše, co o této látce napsáno u starých i nových spisovatelů, že však celkem zůstal pouze na dosavadním stupni nauky t. j. že nepřinesl nijakých nových zásad ani pomyslů, nepokusil se o nijakou novou, vlastní konstrukci či pojetí, nýbrž spokojil se nejsvědomitějším, nejbedlivějším a nejúplnějším shrnutím dosavadních výsledků badání mytologického.

Někdy ovšem kritika jeho bývá nedostatečná; důvěřuje příliš pramenům, příliš snadno odstraňuje pdpory, nedoceňuje jejich rozmanité hodnoty. Tak na př. velmi vysoko staví názory Prokopiovy o víře slovanské, v nichž vidím toliko bezvýznamné, zcela všeobecné fráze vyvolané přesvědčením, že víra pohanská vždy a všude jest stejná; proto přece byli uměle ztotožňováni bohové řečtí a římští, římští i germánští (interpretatio romana); podle běžných názorů ďábel vymyslil tytéž bohy na zhoubu pokolení lidského a pouze názvy oněch bohů pozměnil podle různých jazyků. Popírám tedy, že nejvyšším bohem slovanským byl kdy — podle analogie Dia a Jupitera — vládce blesku a dále škrtám úplně z počtu bohů obecně slovanských Peruna, místního, pouze na Rusi (podle severského Thonara) ctěného bůžka, po němž není stopy u ostatnich Slovanů. Polabský „Periindan" jest doslovným překladem němec-