str. 333
též rukopisných a také z ústních podání. Takové spisovatel sám slýchal za svého mládí a poeticky zpracoval jazykem novohebrejským a židovským žargonem.
V prvním svazku shrnuty jsou přehojné povídky, oslavující lásku, zhusta pohlavní styk, věrnost a cudnost ženskou. Jsou to „historie", různé pověsti starozákonní (o Tobiáši, Juditě, Susanne a j.), také „klas-sické", jako o zrození Alexandra Vel. (str. 72, 75). Dále četné legendy, pohádky a povídky, mezi nimi paralely známé a také mezi lidem hojně vypravované legendy o Jidáši-Oidipovi (str. 163), O Placidovi-Eusla-chovi (str. 181), Pohádky o bezručce (str. 191), středověké legendy o cudné ženě, pomlouvané od švakra, jehož ochraně byla svěřena, pak ještě od jiných mužů stíhané, jak nakonec onemocnělé své škůdce uzdravovala (str. 263), povídky o sázce o věrnost ženinu (str. 274) a j.
V poznámkách snesena jest velmi bohatá "literatura, uvedeny prameny, sestaveny bohaté odkazy bibliografické. К srovnávacím studiím pohádkoslovným a látkovědným jest to pomůcka velmi vítaná. Mimo to podává hojně materiálu ještě srovnávacím studiím bájeslovným. Dychtivě čekáme na další svazky této publikace. J. P.
@---------------
L. Radermacher: Hippolytos und Thekla. Studien zur Geschichte von Legende und Kultus. (Sitzungsberichte kais. Akademie d. Wiss. in Wien, 182 Band, 3 Abh. Wien 1916.) •
Jest nepochybno, že stejně jako do kultu křesťanské církve přešlo hojně obřadů z náboženství a jmenovitě mystérií antických, nezůstal ani bohatý mýtus řecký bez vlivu na vývoj křesťanské legendy. Ve snaze, aby lidu křesťanskému dostalo se náhrady za myty pohanských básníků byly přenášeny motivy bájeslovné v životy světců, ba v nejednom případě křesťanský světec přímo přejal' rysy pohanského boha nebo heroa, jenž staletým uctívání pevně se vtiskl v mysl širokých vrstev lidových a nastoupil na jeho místo; sv. Kosmas a Damian, patroni lékařů, jsou zvláště výmluvným dokladem této přeměny pohanského božstva v křesťanského světce, neboť jest zjištěno, že svatí bratří tito jsou přímými pokračovateli božských blíženců Kastora a Polydeuka. Vynikajících zásluh na tomto poli dobyl si zvláště známý filolog a badatel v oboru náboženství klasických národů, H. Usener, a v jeho šlépějích ubírá se též spisovatel díla, o němž chceme tu pojednati.
Radermacher zjišťuje nejprve, že v řeckých mýtech jest dosti hojně zastoupen typ osobností božských i herojských, jejichž význačným rysem jest výlučná čistota pohlavní, ba odpor к erotickým vztahům, ačkoliv u některých jest rys ten sdružen s opačným, vášnivostí v lásce. Nejčistěji vyvinut jest typ tento u Hippolyta, známého z tragedie Euripi-dovy, ale patří к němu mezi jinými též Glaukos, Dafnis, Protesilaos, ba i Achilleus. Byla to původně božstva rolnická, jež si lid představoval jako náruživé lovce a jež chránila jeho stáda i pole, bděla nad svazkem manželským a pomáhala mu v nemocech a strastech životních. Onen rys misogynie jest vysvětliti nejspíše z prastaré a místy dosud se objevující víry v tajemný vztah mezi pohlavní zdrželivostí a zdarem vegetace rostlinné i živočišné, kdežto opak této vlastnosti, jenž aspoň místy se ieví, ukazuje, že tu máme daemony plodnosti. S tím souvisí,
