prostý, primitivní člověk fotografovati. U Kašubů nemá si těhotná žena pořizovati podobiznu (Seefried-Gulgowski, 120). Sem můžeme snad za-řaditi pověru u kmene Zulu zaznamenanou (Hartland, П., 45): Když se muž vydá proti nepřátelům, pověsí jeho žena rohožku, na které spávala na dveřích nebo na stěně; je-li stín ostrý a jasný, vede se muži dobře, jinak slunce nespatří znovu.

U Somadevy zjevila rekovi bohyně ve snu, že na jistém místě pod stromem vykope smaragdovou mísu skvěle zářící, v ní shledá někdejší povahu každého tvora, také vlastní i své choti; jí zkoumal přirozenou a vlastní povahu četných děvčat a takto nalezl si druhou choť, shledav v oné míse, že bývala dříve lvicí, jak on býval Ivem (přel. Herm. Brockhaus, II., 109). Tato mísa jest zcela předchůdcem kouzelného zrcadla.

Do okruhu motivu, o kterém pojednáno v této stati, náleží spíše německá pov-idka z Harcu (Ey, 197), ve které dostal rek od své kmotry-víly zrcadlo, které mu dává najevo, má-li co dělati; spatřuje-li v něm svou tvář jasnou a příjemnou, ať provede svou věc, ale shlédne-li ji v něm temnou a zamračenou nebo zamyšlenou, ať jí neprovede.

V řecké báji naopak zachránil se Perseus před zkameňující' tváří Gorgoninou či Medusinou tím, že se odvrátil od ní, pohleděv do zrcadla, které mu byla dala Athéně (Zs. f. Völkerpsychologie, XIII., 333).

Snad bylo to původně v povídce kmene ze severozápadní Indie, ve které byl lidožrout, netvor „rakhas" obelstěn od člověka tím, že mu ukazoval dvě zrcadla střídavě, ve kterém rakhas uměl viděti jiné sobě podobné, a tak se zahleděl, že mu člověk v příhodný okamžik uťal hlavu (Bompas, 288, č. 95). Podobné lsti užil lovec, aby chytil a zle poranil tigra v jiné povídce téhož kraje (ib. 156, č. 46). Taková lovecká lest byla v středověké Evropě rozšířena a kazatelé používali jí ke svým mravoučným výkladům (Crane, The Exempla of Jacques de Vitry, str. 2, 136, č. 7). Stejným způsobem byl ještě ve východohaličské pověsti (Етногр. Збiрн, XXXVII.—XXXVIII., 471, č. 362) zabit had. Tatáž základní myšlenka jest podkladem francouzské pověry: země se zachrání před kroupami, když se mraku ukáže zrcadlo; spatřuje se vněm černý a šeredný, dá se zastrašen na útěk (Sébillot, Folklore de France, L, 108), a ovšem také jiné daleko více rozšířené pověry o baziliškovi, že zcepení, spatřiv svůj obraz v zrcadle (ib. II., 310, Seligmann, Der böse Blick, L, 143—147), podobně jiná ještě démonická bytost německého bájesloví (ib. 157). V pohádce něm. sbírky z r. 1787 (Grimm, KHM.,3 III., 327) zahynul kouzelník, když probudiv se zadíval se do kamene prstenu, který mu zajatá dívka byla stáhla.

V korutánske pověsti (Graber, 164, č. 209) bylo strašidlo konečně zapuzeno, když bylo mu ukázáno zrcadlo. V oldenburské pověsti (Stra-ckerjan,2 I., 227 r.) uklidněno strašidlo, když žena čtla z bible a modlila se sedíc proti zrcadlu, t. j. nejspíše ukazovala strašícím duchům jich podobu v zrcadle.

V západních Pomořanech stavěn vedle mladé drůbeže lesklý kotel, aby byl sokol oslněn a aby čarodějnice nemohla způsobiti, by kuřatům přirostla hlavička na zádech (Kuhn, Sag. Westfalen, II., 64, č. 197).