Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 343

V jedné povídce sborníka „Tisíc a jedna noc" dostal rek zrcadlo, odhalující neposkvrněnost dívky, kteráž se mu líbí, je-li čisté; je-li však zatemněno a zaprášeno, jest dívka skvrnami pokryta a rek nechť se střeží ji pojmouti (Henning, XX., 127; Chauvin, VIL, 166, čís. 442; Clouston, Pop. Tales, L, 174, Bédier, Les Fabliaux,2 str. 120). Podobně vypravuje 102. kap. Dějů římských (stčes. překlad vyd. J. V. Novák, str. 151). Taktéž byla nevěrnost ženská odhalena zrcadlem ve vypravování Christofora Arména o cestě synů Giafferových, přeloženém do němčiny r. 1583 od Joh. Wetzela (str. 120 sl.), a to tím, že zrcadlo před nevěstou a j. se rozesmálo. Téhož motivu užili též novější básníci (Dunlop-Liebrecht 201), jako na příklad německý' Pláten v básni „Die Abbassiden (v 5. zpěvu v. 47 sl.); podobně Victor Hugo v Marion Delorme, I., sc. 3, Cherbuliez v románě „La bete", kap. 36 (srv. Melusine, IV., 38).

S tím souvisí nejspíše také zrcadlo, které dostal rek povídky z horního Harcu (Pröhle, KVM. 51, č. 12): zrcadlo odhaluje sebe menší skvrnu děvčete, v kterém rek nalézá zalíbení. Též zrcadlo Musäovy povídky nahoře (str. 340) uvedené dostávalo skvrny, popřípadě zcela osleplo, dívala-li se do něho osoba hovějící neřestem (Huet, op. 1. c. 310).

V západopruské versi povídky o pastorce poslané od macechy v kruté zimě pro jahody (Th. Preuß, Tiersagen, 27) dostala pastorka od trpaslíků též zrcadlo a to zjevovalo jí její budoucnost, ukazovalo její jasnou tvář, ale šerednou, starou tvář nevlastní její sestry. To souvisí patrně s míněním, že se zkalí zrcadlo, do něhož se dívá žena menstruující, ale jakmile se žena tato dívá na zadní část zrcadla, zase se vyjasní (Seligmann, Der böse Blick, I., 94). Zaznamenal to již Plinius (Natur, hist., 7, 13, 2, menstruující ženou „speculorum fulgor aspectu ipso hebetatur, srv. Melusine IV., 38), jakož Aristoteles a ještě později to dovozovali evropští učenci v XV. stol., i ještě později, roku 1739, poznala akademie pařížská, kterak zrcadlo absorbovalo sílu jedovatých šťav staré ženy, která delší dobu před ním prodlela (Se-ligmann, I., 99, 230). A podobné pověrečné názory zaznamenány ještě V novější době v různých evropských zemích (ib. 2, 30; srv. Zs. für Völkerpsychologie, XIII., 342), tak na př. ve východní Haliči (Lud, XVIII., 198).

Místo zrcadla jest v jedné povídce Bandellově kouzelný obraz, který barvou svou vyjevuje věrnost nebo pochybení paní, ženy (Dunlop-Liebrecht, 287; Clouston, op. c. 174; Köhler, Klein. Sehr. IL, 456). Jinde a jinak je to za podobným účelem v řadě povídek necudných (Köhler, II., 611, Wesselski, Cornazano, Sprichwortnovellen, str. 158).

Místy se užívalo obrazu, ovšem svatého, v lidové medicíně v Rusku, obraz napřed umyt, a jestli se potom před nemocným zkalí, znamená, že zemře, zjasní-li, uzdraví se (Живая Старина, 1891, seš. 3., str. 220). Shoda této pověry s předchozí jest asi nahodilá a užívání obrazu za tímto účelem má příčiny své nejspíše jinde. V jižní Moravě bledne „poltré" toho člověka, který má umříti (Šebestová, Lidské dokumenty, 279). Souvisí to s pověrou široce rozpróstraněnou, že v obraze, podobizně, fotografii obsažena jest duše vypodobněné osoby (srv. Frazer, The Golden Bough, I., 295). Jest všeobecně známo; jak nerad se dává


Předchozí   Následující