Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 363

východočeských (Mitteil. Schönhengst, П., 84; III, 37, 133). V Dolních Rakousích spatřují mladí lidé ve vodě ozářené svatojanským ohněm piříštího druha nebo družku (Zs. f. Volkskunde, IV, 285-286). U Slo-v nců hornokrajinských vypsal podobné čáry již Valvasor, zachovaly se pak do nových dob v dolní Krajině a v Gorici (Letopis mat. slov. 1885, str. 173; Krek, Einleitung,2 798). Místy ještě v Německu (Andree, Braun-schweiger Landeskunde, 328; Heinrich Bertsch, Weltanschauung, 137). V Porýnsku zjevuje se nastávající v putně vody, postavené ven za zatmění měsíce, ä dívka sečte podle čar na jeho čele, kolik let bude trvati její manželské štěstí (Zs. f. Völkerpsychologie, XIII, 331). Velmi složité jsou čáry konané ve Vestfálsku v noci sv. Matěje: dívka za případných říkadel načerpá o půlnoci nádobu plnou vody a donese ji domů do kuchyně, svleče košili, sedne si nahá do koše a postaví.vodu před sebe; hned se zjeví budoucí muž, umyje se ve vodě a utře se onou košilí (Adalb. Kuhn, S. Gebr. M. Westfalen, II, 123), tu jest odkaz na jiné ještě doklady z publikací mi nepřístupných.

V Rusku, v Jaroslav, gub, jde, kdo chce poznati příštího druha nebo družku, před novým rokem к díře na řece v ledě vysekané, zapálí svíčku nebo louč a dívá se upřeně do osvětlené vody, kde se objevuje usouzený (Этногр. Обозр, XXXIX, 75). Poznamenal tuto pověru jako všeobecnou v Rusku již Afanasjev (Поэтич. воззрЬн. Слав, IL, 192). A stejně také porůznu ve Francii děvčata a také mladíci vyhledávali tiché prameny za úplňku o půlnoci, anebo v den svatojanský, místy devět jiter za sebou, a deváté ráno spatřila dívka buď tvář ženichovu anebo místo svěží tváře šklebící se hlavu smrti, což znamenalo, že jest jí souzeno zůstati pannou (Sébillot, Folklore de France, II, 252).

Podle pověry hornofalcké (Schönwerth, I, 260) spatřují se v hladině staré studánky obrazy přátel a příbuzných, věstící, že se brzy zjeví bohu. Srv. Heinr. Bertsch, Weltanschauung, Volkssag, 137.

Toto věštění z vodní hladiny, zrcadlící se, „„hydromantie", bylo rozšířeno v starověku řeckém, u Arabů, Syrů, Židů a též v starém Mexiku (Zs. f. Völkerpsychologie, XIII, 332). Od toho ovšem třeba přísně rozlišovati věštění z proudící vody, z vody umělé, rozprouděné někdy i kouzelným proutkem, jak to činívali druidové věstící budoucnost (ib.).

S těmi různými pověrečnými zvyky souvisí jiný silně rozšířený zvyk zahalovati zrcadlo v domě nebo v pokoji, kde leží nebožtík: u bosenských mohamedánů obávají se, kdyby někdo spatřil nebožtíka v zrcadle, vracel by se nebožtík a strašil by (Fr. S. Krauss, Slav. Volkforschungen, 112). Podle pověry u Mazurů zaznamenané zavlekl by nebožtík brzy jiného za sebou, kdyby se mrtvola shlížela v zrcadle, anebo míní, že vůbec zemře, kdyby se do takového zrcadla zadíval (Am Urquell, III, 50). Stejně se zahalují zrcadla, popřípadě obracejí ke stěně hojně u Němců (EL H. Meyer, Deutsche Volkskunde, 269), v saském Rudohoří (E. John, Aberglauben, 121), v Slezsku (Mitteilg. Schles. VK, II, seš. 4, str. 50, VII, seš. 13, str. 107, VIII, seš. 15.-16, str. 78, č. 95 — podíval-li by se umírající do zrcadla, musil by se déle trápiti — ib. 100), v Meklen-bursku (Bartsch, IL, 80, č. 278, 279), v Braniborsku (Engelien-Lahn, 250), v kraji někdy polabském (Tetzner, 375), v Lužici (Schulenburg,


Předchozí   Následující