Předchozí 0252 Následující
str. 233

poví jim matka: „Zuby. Děkujte Bohu, že jenom je." Když se sousedky navzájem s dětmi navštěvují a děti dostanou chleba, jsou odbývány jemnějším způsobem hned napřed, aby nepomyslily na nějaké mazání. Sousedka budí choť jejich slovy: „Jezte, je s kokotím (kohoutím) mlékem." Ostatně děti samy vědí, že chléb je zdravý, že nebolí po něm zuby, říkajíce:

„Koše, koše, košany, pojedeme do mamy a od mamy do taty,

je tam Pán Bůh bohatý,

dá nám chleba (s máslem) se solú,

až nás zubky něbolí."

Kdo chce býti červený v tváři, ten ať jí kfirky chlebové. Možno chlebem i děvuchám „udělati", aby se na jonáka smály. Není k tomu ničeho potřebí, než aby při napočínání chleba takový jonák pro sebe uchytil sklípek (skrojek). A děvčata za=e pozor dávají, aby ne krájela na vdovce, nýbrž raději na mládence. Ukrojí-li totiž některá krajíček, dostane svobodného; ukrojí-li však skývu, dostane vdovce.

O svatbě je neštěstím, kdyby u stolu nebylo chleba, nebof potom ho nebudou novomanželé míti dosti. Nevěsta, jdouc do domu ženichova, bére sebou dva pecny. V jednom je zapečeno koření všeho druhu, zrní, hořké věci, které ji mají pamatovati, jak hořké je dobývání chleba; druhý pecen jest však dobrý, aby věděla, jak sladce nám chutná, když jsme si ho pracně dobyli.

O divokých ženách.

*) Na Humpolecku sebral Jar. Mančal.

V Kubáskově lesíku u Oustí na hra-ničích Klábovky bylo vytancováno od divokých žen místo. Také u Větrního Jeníkova na jedné louce u lesa tancovávaly. Hospodář, jemuž louka náležela, posílal na vedlejší pole čeledína orat. Když mu přinesla děvečka oběd, vzali jí ho diví muži.

Hospodář mu řekl, aby po druhé šel hned děvečce naproti, vzal od ni oběd a jedl. Tak se stalo, a diví muži již mu oběd nesjídali. Na pomstu, když

přišly divoké ženy na louku tancovat, chopily čeledína a tak dlouho s ním tancovaly, až ho strhaly. Nežli se vzpamatoval, trvalo dlouho a málo zoral Hospodář mu huboval. Když si mu na ty divoké žeDy čeledín stěžoval, šel se poradit na faru. Farář poradil, aby se ukryl s čeledínem do lesíčka, a až ženy přijdou tancovat, aby si obrátili kapsy na rub, lezli k nim po čtyřech a říkali: „Kapsy na rub! kapsy narub!" Tuže se jim podaří některou chytiti. Oni tak udělali, do toho lesíka se schovali, a když ty divé ženy přišly tancovat, kapsy obrátili, lezli k nim po čtyřech; volali na ně: „Kapsy na


*) Na Humpolecku mluví se skoro výhradně o divokých ženách, ač slovo „divé" nebývá neznámo.

Předchozí   Následující