rub! kapsy na rub!" a šťastné se jim podařilo jednu chytit. Divoké ženy daly se na útěk, ale nevědouce, která jest chycena, volaly:

Káčo, Mářo, Lído, nepovídej, nač je krapadlovej kořen dobrej, kdyby tě pálili i mučili!

Také Točík, mlynář na Maršově, v letech čtyřicátých vypravoval, že pasák nesměl po západu slunce prodleti na pastvě. V lesích marsovských mnoho prý jich bývalo, a omeškal-li se, hned s ním začaly kolo a neustávaly, dokud ho nestrhaly. Některé přec někdy se sželelo ubožáka a vysvobodila ho. Tak jednomu ze Zbilit, když již nemohl divokým ženám stačit, poradila, aby obrátil kapsy. Jakmile tak učinil, ihned jej divoké ženy pustily a zmizely.

Jiný sedlák ze Zbilit, kdykoli jel z lesa, viděl, jak divé ženy za ním vybíhají, sedají mu na vůz a krásně zpívají. Jedna se mu zalíbila, i hleděl, kterak by se jí zmocnil. Pan farář mu poradil, jak ji může lýkovým provazem chytit. Jel zase jednou z lesa, a když divé ženy usadily se na jeho voze, chytil tu svoji milou na lýčený provaz a zmocnil se jí. Ostatní seska-. kujíce dolů, volaly: „Majolenko, Kateřinko, nepovídej, nač je dobrý babí líto a voda z krup!"

Chycená žena poradila sedlákovi, že musí každé kolo, které po nádobách zůstane, ihned rozmésti, jinak že by si pro ni divoké ženy přišly a roztrhaly ji. Šťastné manželství jejich požehnáno bylo dceruškou velmi krásnou. Jednou však sedlák odejel, a doma pekly chléb. Po díži zůstalo na podlaze kolo z mouky, které opomenuly hned rozmésti. I přiletěly divé ženy a roztrhaly svoji družku.

V Šimánově kdysi chytili divokou ženu a mrskali ji, aby z ní vynutili, nač která bylina je dobrá. Na křik její sbíhaly se ostatní divé ženy a volaly na ni, aby nepovídala, třeba by ji zabili, nač je dobrý černobrejlí.

Prababička Kavkova z Branišova chodívala v sobotu odpoledne prát prádlo k rybníku. Zena jakási jí chodívala pomáhat. Nikdy nic nemluvila; kde se vzala, tu se vzala, mlčky sáhla po prádle, mlčky prala a mlčky odcházela. Babička dobře poznala, že to

divá žena, ale mlčela. Když ji to již omrzelo, radila se s knězem, co má dělati. Ten jí poradil, aby, až divá žena přijde, volala: „Hory, doly hoří!" Babička tedy nejbližší sobotu zase šla s prádlem. Když viděla přicházeti divou ženu, stoupla na hráz rybníka a volala: „Hory, doly hoří!" Divá žena jak to uslyšela, dala se do křiku : „Ach, můj mužíček taky shoří!" a prchala pryč. Ale přišla noc! Kavková dle rady kněze všecky nádoby, co v domě měla, poklopila a ulehla. Kil. hodině někdo tloukl na dvéře: „Otevři! otevři! otevři!" Kavková ani nedýchala. U dveří stál svícník, a divá žena venku zavolala: „Když nechce nikdo otevřít, aspoň ty, svícníku, pojď mi otevřít!" Potěch slovech svícník ode dveří zvolna kráčel k oknu. Stará Kavková v zoufalství popadla spodničku, kterou měla ve hlavách, práskla po něm a převalila jej. Z venku bylo slyšet: „Dobře ses potázala, žes ten svíeník porazila!"

Jarošova prababička z Větr. Jeníkova vypravovávala: Divoké ženy sušívaly si prádlo na mezi u Velšov. Když byla malou holkou, přišla tam a viděla, že po křích rozvěšeny jsou hadříčky. Myslila, že děti hrály si tam s panenkami a zapomněly je tam. I vzala si je domů a udělala si z nich panenku. Večer se jí maminka ptala, kde ty hadříčky dostala. Když jí pověděla, matka ji posílala s nimi zpátky, ale dívka, bojíc se večera, nechtěla jíti. V noci, když usnuly, přišla divoká žena, panenku roztrhala a hadříčky rozházela, kde holka spala. Poznala matka, kdo to udělal, a holka musela ihned ráno donésti hadříčky na mez, odkud je přinesla. v

Polánecká v Simanově měla čepeček po malém dítěti divoké ženy, který jí dopomáhal ke všemu, čeho si přála. Jen prý vyšla někam a již si v něm přinesla, co chtěla a potřebovala.

Divé ženy byly postrachem matkám. Rády braly jim novorozeňatka, podkládajíce za ně svá. Matka proto musela, než své dítě kojila, dobře se podívati, není-li podloženo, Jakmile ho přikojila, nezbavila se ho již.

Jedna žena v Cejově, nevšimnouc si dítěte, kojila dítě divé ženy. Ditě však