nerostlo, bylo malinké, s velikou hlavou, na které místo vlasů rostlo peří. Místo řeči mumlalo jen stále, blbe klátilo a kroutilo hlavou a nic na sobě nechtělo mít. Také babička Podobova z Komorovic vypravovala mi, že když přišla k jedné selce v čejově vyměnit si vejce, našla tam dítš, které divé ženy „prohandlovaly" v konejšeo. Stálo u lavice, do níž byla vyvrtána ďoura. Dítě ¦— holka volka, tlustá, hlavu velkou, kudrnatou, hubu takovou velikou, tlustou — bylo jako špalek. Nic nemluvila, jen pořád rukou nos si utírala, kejvala se, nad tou ďourou v lavici hlavou kroutila a podivně houkala

Jiná žena poznavši, že má dítě divé ženy, šla na radu k faráři. Ten jí radil, aby je prutem zmrskali. Dítě, jsouc bito, velmi podivně, a nelidsky vylo. Zmrskané položili na kolébku a odešli. Než se vrátili, bylo na kolébce jejich vlastní dítě, ale ještě více zmrskané. (Vypracováno na Klábovce.)

Jedné ženě vyměnily divé ženy dítě. Lidé jí poradili, aby do vejdumků postavila krejcarové svíěičky a udělala z nich na podlaze kolo. Podložené dítě, které stále skrývalo se za kamny, seskočilo a tancujíc okolo světel volalo: „Jak živa jsem neviděla! Jak

živa jsem neviděla! Jak živa jsem neviděla!" Divé ženy, jak tó uslyšely, přilétly, ukradené dítě do světnice hodily a své si odnesly. (Vypr. na Kl.)

Hospodyně jedna z Větr. Jeníkovu šla na pole k lesíčku (týž, co ve vypravování prvém) kopat* brambory s dítětem. Položila vedle pole nůši „na chaloupku" (převrhla ji) a do ní si dala dítě, která s sebou nesla. Sama pak kopala brambory. Když tak dítě chvíli spalo, divá žena přiletěla, vzala je a položila za ně svoje dítě hlavaté. (Divé ženy mívaly takové ošklivé, hlavaté děti a rády je handlovaly.) Když hospodyně nakopala dost brambo.r, šla k nůši a poznala tu, že jí divá žena dítě podložila. Nevěděla si rady, Až velebnej pán jí poradil, aby napařila březovou metlu, dala ho do hejčky a tak dlouho řezala, až divá žena přijde a vezme si ho. Když již z dítěte krev stříkala, přiběhla divá žena a přinesla její dítě právě tak sešlohané. (Vypr. ve Větr. Jeníkově.)

Krátká z Oustí vypravovala, že k její babičce, když byla hospodyní, divoké ženy chodívaly a usazovaly se za kamny. Ona vždy mrskala je metlou březovou, až seskákaly se sklípku a utekly.

V Netolicích krnpařil vysloužilej čet-nik Baštýř; byl vyučenej zámečník. Na vandru přišel do jednoho stavení žádat nocleh. Lidi tam byli nějak zamlklí. Dali mu večeři a nocleh ve stodole. Baštýř s večera usnul. Po chvíli se probudil. Byla jasná noc. Najednou se otevřely vrata, a do stodoly vešla selka čisté oblečená jako v neděli odpoledne. Na nohách měla jen punčochy. Dívala se chvíli na něj, potom ho obešla a vznesla se na záteň. To už viděl, že není skok, a vlasy se

mu začaly ježit. Potom skočila do perný a házela otýpky na mlat, až ho zarovnala slámou, ale na něj nehodila žádnou. Potom sešla k němu na slámu, prohlídla ho zase dobře a začala házet otepě zpátky do 'perný tak čerstva, jako když prší. Když byla hotova, obešla ho kolem a šla pryč. Vrata se zavřela a nebylo nic, jen měsíc svítil jak ve dne. Baštýř neusnul strachem až k ránu, a spal do dne. Ráno domácí lidi už bylí po práci; strachem nesní-dal; šel do hospody a povídá, co viděl.