prsou mají hedvábné šátky buď měkké nebo nádhernější „padesáti-květované", druhdy tvrdé, t. j. zlatem vyšívané. Šátek vyklenut poněkud „poruštičkou" sedící na pestrém živůtku nad prsy ženy. Hlavu zahaluje bílá plena, na rohu vzadu splývajícím bohatě bile vyšívaná; na nohou jsou červené punčochy a střevíce „bůtky", pestrým vyšíváním a mosaznými kroužky zdobené.

Dítě pokrývá těžká hedvábná „podlavna", šátek tvrdý, obyčejné padesátikvětový. Poruštička mívá slavnostní povlačku z té látky hedvábné, jako jsou fěrtuchy svátečni; je o něco užší než obyčejná dětská peřinka: zavinujíť do ní Chodáčka podél „do dvou rohů", jež nad hlavičkou vystupují. Povijan parádní bývá hedvábný pantl, jímž se šerky dole lemují. . Čepička slavnostní je „tvrdá", zlatým vyšíváním, dracounem, sklíčky, druhdy i granáty zdobená. Celá ta výstroj malého Chodáčka a nejen tato slavnostuí, i všecko druhé jeho „prádlo vinuté i nosecí" jest u prvorozence dar báby, je to náležitá část matčiny výbavy, která se však ovšem dodá, až vrána přiletí. Bába křtěncova sama ji přinášívá' na koši hodně vystrojeném.

Na krtiny zve kmotry bába (porodní) a to hned jakmile se může z požehnané domácnosti vzdáliti. Kmotry přicházívají v pozdní době odpolední. Vstupujíce do domu pozdravují křesťanským „Pochválen bujď Pán Ježíš Kristus" a přejí matce i dítěti „zdraví a chčestí" a rodičům zvláště, „aby dítě ve zdraví a ke cti a chvále Boží vychovali". Kmotra přináší a odevzdává při tom dar křtěnci: mísu mouky, a to raději větší než menší, do jejíhož povrchu nastavěno hojně vajec; z pravidla bývá jich půl kopy, někdy více. „Kmotrám11 i všem přítomným předkládá se chléb a pivo, na čem se celé krtiny zdrží, „až ptáci sedají", aby nebyl z dítěte nějaký kři-kloun, kdyby je nesli za zpěvu ptactva poprvé do Božího světa. Tato pověrečná starost působívala a ještě působívá celým krtinám nemalých obtíží. Není-li fara v místě, musí celá společnost zbytečně ve tmě třebas i bláto šlapati, a přijdou-li hodně později, čekají je na faře ještě vážné káry převráceného zvyku.

Jiný zděděný zvyk velí vzíti s sebou na cestu do kostela kousek chleba: dítě nebude v nouzi a nebude lakomé.

Jakmile „krtiny" vyjdou ze stavení, pozdravuje je především dětská drobotina obojího pohlaví z celé vsi, jež dělá před chalupou malému spoluobčánkovi čestný špalír. Děti jsou tu „na číhačkách", to je jejich právo. Chvíli od chvíle přinášejí jim ze stavení krajíce chleba s máslem anebo tvarohem, aneb i medem mazané. V některých vesnicích jakmile spatří děti krtiny vycházeti, výskají, až v uších zaléhá. Až komické jest, jak se snaží výskati i maličké dvou- a tříleté pouchně, které ještě jazyk obraceti neumí. Výskání dětí je signálem, že „krtiny dou". Staří, mladí vystupují k cestě a přejí „chčestí", v některých vesnicích mladíci střílejí, aby se dítě, až vyroste, nebálo: chlapec vojny, děvče — chlapců! Nemalým podrážděním celých