vzíti. Ráno opět po mši sešli se ve škole a z ní společně za svým úkolem vycházeli.

Večer po každé obchůzce praporečníka, jenž byl z nejváženější rodiny a byl vůdcem řehořského vojska v Podole, doprovodili Ěehoři hromadně domů, „odevzdávajíce prapor".

Třetí večer (po případě druhý), když vojenský zástup vracel se do školy, měli Ěehoři i družičky uchystanou společnou večeři ve škole. Po zúčtováuí a rozdělení dárků přinesli Ěehoři z učebny dvě lavice do bytu učitelova a zasedli za stůl. Družičky pomáhaly paní učitelové upraviti stůl, načež paní učitelová přinesla mísu vařeného nebo čočky, a později vajíčka na tvrdo vařená. Tu i družičky zasedly, každá v jedno čelo táhlého stolu. Pan učitel obyčejné procházel se po pokoji a vyprávěl „něco pro zasmání", chtěje řehořskému vojsku dodati chuti a veselosti. Každý z jeho malých hostů měl plnou svobodu slušný nějaký vtip i žert propovědíti.

Rozumí se, že po luštěninách dostavila se i žízeň. Kdo prvý sháněl se po nápoji, na toho při všeobecném veselí připadl úkol dojiti si načerpat vody ze studně ua dvorku a přinésti ji i pro ostatní

Po večeři poděkovali se žáčkové svému hostiteli a naposledy doprovodili praporečníka domů.

Co se týče dárků sousedy učiteli uštědředných, činily obyčejně 20, 15 kr. a 2—6 vajec. V pivovaře branickém dostali Ěehoři zlatý, jenž odpolu náležel panu učiteli a odpolu jim. Ěehoři vložili ho do pokladnice, svědomitě ovšem potom pana učitele na to upozorňujíce. Učitel mohl dostati celkem tak kolem 25 zlatých. Díl každého z Řehořů činil v příznivé době až i zlatý třicet krejcarů. Když věděli, že si nesou málo, volali, že„tostím hoří", „hoří se s tím"; tehdáž připadlo na každého asi 60 — 70 kr.

Vedle zmíněných potravin v Podole dávaných dávali v Bránice ještě máslo, uzené maso, slaninu. V Jindřichové Hradci ještě sůl, kroupy, mouku, l0) v Jetřichovicích v Táboráku kromě všeho vypisovaného sýr, mléko, celý bochník chleba, sušené ovoce, krupici a brambory ; těch někdy dva i tři pytle vynesl sedlák ze sklepa. Dal každý, i ten nejchudší. '') Na Valašsku dávána vůbec vejce a slanina.12)

Celý ten obyčej, dosti idylický svým zjevem, takořka jedním dnem u nás vyhynul, a to tehdáž, kdy upraveno bylo učitelstvu služné zákonem z r. 1875, čímž učitelstvu hmotně přilepšeno. Učitel, bohudíky, již v zájmu osvěty nepotřeboval prositi dům od domu při rozličných těch koledách; ba zákaz tehdy vyšlý pochůzky toho druhu nižádným způsobem nedovoluje.