Udrželo-li se přes to kde chození po Řehoři, koná se to hochy nesměle a na vlastní jejich vrub.

Probereme-li obyčej ten, jeví se v něm následující fase: Vznikl jako výtvor pohanský, byl upraven papežem Řehořem IV. v 9. století na ráz křesťanský, udržován a řízen byl učitelstvem, po vybavení učitelstva z hmotné bídy školním zákonem z působnosti učitelů odloučen a tím konečné, jak se zdá, k vytracení odsouzen.

Nepatrné zbytky obyčeje toho dosud stávajícího zjistil jsem v okolí města Srakonic.

Předem si ohraničíme Slovácko moravské! Jde to ovšem těžko, neboť někde nářečí není určitou hranicí, jinde zase kroj bezpečně k ohraničení nepoukazuje. Nutno proto používati tu kroje, jinde zase dialektu k určení hranice. Kroj, či lépe řečeno některé části jeho a typ ornamentu výšivkového na př. na Luhačovsku, Slavíčku a Bojkovsku poukazují k Valachům, jakkoliv kraj a dialekt čítá se za slovácký; řeč na Podivínská, Kobylsku atd. poukazuje ke Slovácku, jakkoliv lid sám s chloubou zove se Hanáky. A skutečně západ-nější obce téhož kraje mluví rozhodně hanácky nebo chceme-li brněnsky.

A tak sdělány hranice slovenské následovně: na západě až nad Kyjov odlišuje se Hanácko (po případě Horácko) od Slovácka řečí: Kde říkají só, budó, dlóhé a pod., tu jsou Hanáci; kde sú (jsou), budu (budou), dlúhý (dlúhej), to jsou Slováci. Na sever hlavně vůči Valašsku je zase kroj, hlavně ženský, a výšivka rozhodující. Podívejte se jen na děvčici nebo tetku z Luhačovska, z Boj-kovska, Slavíčka! Úplně ráz valašský! A také v mužském kroji najdete příznaky valašské, na př. červené korduly soukenné, dlouhé kabátové haleny a pod. —

Hranice Slovácka tedy podle našeho rozpoznání táhne se následujícími osadami: