V celku německé povídky líčí ducha Krkonošských hor jako skutečnou bytost příšernou, jež se prý zjevovala v rozmanitých podobách, lidských i zvířecích a jiných, přidružovala se k lidem tam cestujícím, aby je za něco buď pokárala neb odměnila, a pak zase náhle zmizela.

V Čechách do konce 18. stol. obyvatelé Polabí pokládali Rybě cou'a za původce povodní v Podkrkonoší a Polabí. Bienenberk r. 1779 vypravuje, že lidé od Mělníka a ostatního středního Polabí konávali pouti k pramenům labským a tam dle starého prý obyčeje pouštěli černé kohouty k ulahodění Rybecoula. (Světozor 1877, str. 55—66.) — V. Krolmus dokládá, že se obyčej ten dochoval ještě do dvacátých let našeho století. Okolo sv. Víta (15. června) prý ještě r. 1814 hospodáři, zvláště starší ženy z Polabí od Litoměřic, Boleslavská, Eakovnicka (!), Bydžovska a Hradecka putovali ke Krkonošům s černými slepicemi a kohouty, jež tam pouštéli do lesů. (Světozor ibid.)

Německá literatura o Rybecoulovi se zmohla hlavně od třicetileté války. Martin Opitz r. 1630 mluví o Rybecoulovi jako o strašidle v rozličných podobách a odkazuje pověst o něm do pohanských dob ve Slezsku. Když pak se pověsti o zjevech a šprýmech Rybeconlových s pocestnými rozmnožily, sebral je a vydal pověrečný magister, Jan Praetorius, pod názvem „Daemonologia Rubinzalii Silesii" ve třech dílech v Lipsku 1668—73. Pak i němečtí učenci té doby na univer sitách mívali disputace a učené hádky o Rybecoulovi, jako Simon Frentzl a Val. Völkerling „Disputatio de Spiritu in monte Giganteo Silesiorum, qui vulgari nomine Rübezahl appeilatur, apparente" ve Wittenberce r. 1673, a Frid. Bekmann „Oratio de spectro Rübenzahl" ve Frankfurtě r. 1679. Tito učenci bojovali už proti škodlivosti této pověry. Bekmann praví, že „nerad se zmiňuje o rozkřičeném duchu Krkonošských hor, tak zvaném Rybecoulovi, neboť dle jeho mínění není povídky nechutnější, než je pohádka o strašid^cb. To jsou prý škrabošky ďábla, a křesťanu nesluší, aby se staral o takové opičí hry satanášovy. Křesťané se toho nemají bát, protože bez vůle Boží ani vlas s hlavy nesejde, a Pánbůh nedopustí, aby ďábel na zemi měl své zvláštní sídlo a osobně prováděl takové kousky s lidmi. Ostatně, že celá ta věc je pouhá bajka, dokazují prý i prostí lidé, jižto na těch horách přes 40 let bydlí ve svých boudách a ujišťují, že tam ovšem bývají vichry, bouře, hromobití, vánice, ale nějakého zvláštního působení a řádění jakéhosi ducha horského že nemohli znamenati. Leč bajce, z dávna a z dálky přišlé, lidé prý rádi věří," a bajka také stále roste, množí se a mění, čím dále a déle se vypravuje (fáma crescit eundo).

Všech tehdáž známých pohádek o Rybecoulovi použil Mu saeus, gymn. professor ve Výmaru, jenž vydáním své sbírky „Volksmärchen der Deutschen" (1782—86) nejvíce přispěl k rozšíření pověstí o Ryb«-coulovi v širším a dalším obecenstva německém mimo Krkonoše. Ale