„reflex nejvyššího božství Slunce" (str. 37, 96), brzo zase odlesk germánského boha hromu „Donara nebo Thora" (str. 45), „ale s větší jistotou Rybecoul prý má rysy germánského boha bouře "Wuotana" (str. 50)! Takovým způsobem byl by Próteus Kybecoul nejvyšší germánský bůh ve třech osobách čili jakási germánsko-pohanská trojice (srv. str. 37), o níž posud nikdo nevěděl! Ale my uvidíme, že Kybecoul znamená zcela něco jiného. Jako onen znamenitý hvězdář, jenž cestou počítaje hvězdy na nebi, upad v jámu na zemi; tak i náš učený mytholog rpro stromy nevidí les" (jak sám pověděl), t. j. pro samé hloubání a hledání ve všech možných mythologiích cizích ve své předpojatosti nevidí nebo nechce vidět, jak Rybecoula výslovně jmenují a slovem i obrazem líčí ty četné pohádky a povídky německé. Většina těch pověstí líčí Rybecoula jako příšeru a strašidlo (str. 20, 30, 34), zlého ducha, démona (str. 21, 83, 87, 88 a j.), a mnohé jej nazývají přímo ďáblem (str. 18, 40, 56 a j.), jenž v rozličném přestrojení a zakuklení, hced jako myslivec (str. 51), hned jako mnich (str. 22, 49), a v rozličných zjevech přírody, jako mlha, mrak, vítr, bouře, hromobití tam provádí své kousky s lidmi. A to by měl býti nejvyšší bůh starých pohanských Germánů?! Proto tam (str. 165 a 170) volá Dr. Ed. M. Schránka ze Smíchova (4. práce), že „lokace čili umístění Rybecoula v německé mythologii je těžká věc"; „Rybecoul, že má v německé mythologii postavení osamocené (isolované)", že „ve světě německých pověstí nemá rovně a stojí úplně sám jeden". Výše zmíněný Frid. Bekmann (r. 1679) pravil, „že celá ta věc (t. Rybecoul) je pouhá bajka". A jiný německý spisovatel z konce 18. století, Franz Fuss (Versuch einer Topographischen Beschreibung des Riesengebirges mit Physikalischen Anmerkungen. Dresden, 1791, p. 60) o Rybecoulovi napsal: „Bylo jednou strašidlo . . . lépe, bylo jednou a jest — pouhé nic a věčně zůstane pouhé nic."

Vynášejíce Rybecoula za výhradně germánského boha na české i slezské straně Krkonošských hor, uvedení spisovatelé v řečené knize pokládají a vyhlašují ovšem i jméno „Rübezahl" za praněmecké (str. 81 a j.), ačkoli je při všemožném namáhání přece nikterak nemohou vyložiti z jazyka německého. „Už před 200 lety se namáhali němečtí spisovatelé nalézti výklad toho jména ... a to badání nepřestávalo, nýbrž pokračovalo až do nejnovějších časů, ale všecky dosavadní výklady toho jména jsou více méně pochybeny" (str. 114).

Pokusy vysvětliti to jméno by naplnily celé knihy. Nejvíce v tom ohledu vykonal Praetorius, v jehož knize „Satyrus Etymo-logicus" (1672) je provedeno ne méně než sto výkladů, z větší části