velmi rozmarných, komických a směšných. Více v tom ohledu "učinil už dříve ve svém spise Daemonologia Rubenzalii (v Lipsku 1662 a 1665). Další výklady toho jména podali: Boh. Balbín (Mise. hist. 1679), Schmidt (Taschenbuch . . 1817), Berndt (Wegweiser . . 1828), Eiselt (Johannisbad . . 1843), Grohman (Sagenbuch . .), Kutzner (Rübezahl 1880), Donat (Wanderer . .) a j. (str. 81). Ale všecky tyto a jiné výklady jsou více méně nucené a nekritické, nedostatečné a neuspokojivé. „Oba nejznamenitější mythologové němečtí J. Grimm a Simrock o tom jméně i o Rybecoulu samém, kromě několika povšechných poznámek nic podstatného nenapsali." Ano, Grimmovi se docela zdálo (Deutsche Mythol.), že „to jméno je původu slovanského, českého, Rybecal, Rybrcol." Simrock zase (Handb. d. deutschen Mythol.) jen praví, že „v slezském pohoří straší Rybecoul s křestným jménem Johannes" (str. 82). Ale tak prý titulovali Rybecoula jen sběratelé léčivých bylin na Krkonošských horách, protože jméno „Rybecoul" je prý přezdívkou nebo nadávkou, kterou Rybecoul prý nerad slyší, a proto se za ni mstí (str. 83). Jiní, jako i B. Balbín, jenž své zprávy o Krkonoších čerpal ze tří spisů slezských Němců, odvozovali to jméno bezdůvodně až od španělského jména Ronceval (údolí v Pyrenejích, kde onen báječný hrdina skonal), nebo z francouzského „Roy de Valle" (král údolí) a jinak a jinak; i od „husitského kněze" Rokycany! (str. 115), aneb od „husitského vůdce Rockzahn"! (str. 153) odvozovali jméno Rübezahl! Mnsaeus, jenž svými „Volksmärchen" (1782 — 86) báchorku o Rybecoulovi nejprve a nejvíce rozšířil mezi Němci, vykládá jméno „Rübezal" velmi prostonárodně od počítání řep, vymysliv si k tomu účelu celou nejapnou povídačku: Krkonošský duch prý na jedné své potulce potkal krásnou dívku, Emmu, dceru slezského knížete, zasnoubenou vévodovi Ratiborovi. Aby její půvabnou postavu mohl lépe pozorovati, proměnil se v krkavce, a když i tím nedosáhl svého přání, v statného mladíka, a unesl tu krásnou blondýnku do svého podzemního paláce. Ale Emmě se tam při vší nádheře stýskalo, cítila se osamocenou a nešťastnou, pročež jí její milenec jednou přinesl prý — několik řep a dal jí kouzelnou hůlku, aby si jejím dotknutím z těch řep nadělala postav dle své libosti. Emma tak učinila a vykouzlila kolem sebe celý kruh svých bývalých družek a společnic i zamilovaných zvířat. Ty však všechny žily jen tak dlouho, pokud v těch řepách bylo šťávy, pročež Emma žádala nové řepy od svého milého. On však nemohl žáiných nalézti, protože nastala zima, a všechna zeleň na zemi byla pokryta bílým příkrovem sněhu. Nezbývalo mu tedy, než vypěstovati řepy ze semena. Mezitím nastalo jaro, a Emma stále přemýšlela, jak by mohla prchnout a zbaviti se trapného zajetí. Proto jednoho dne proměnila řepu ve včelu a poslala ji k Ratiborovi, aby pospíšil k jejímu vysvobození. Ale toho poslíčka cestou spolkla vlaštovka. Podobně se vedlo i druhému poslíčkovi, cvrčkovi, jehož snědl čáp. Třetí řepu Emma však pro-