Na otázku, kdo Eybecoul byl, odpovídá se rozličně. Někteří spisovatelé vypravují, že to byla osoba skutečná, „posedlá ďáblem", aneb odněkud zdaleka až z Francouz „vyhnaný kouzelník", jiní zase tvrdí, že to byl „z Itálie přivandrovalý mnich", nebo „zakletý princ", a ještě jiní píší, že to byl „vlastně rytíř Kubens von Dal, z vlasti vypovězený a tam skrytě se zdržující, jehož popis a vyobrazení je prý na hradě Kynastě ve Slezsku" (Jungm. SI.)- Ale to jsou pouhé domysly a smyšlenky starších dob. Leč i zmíněné čtyři cenou poctěné spisy na mnohých místech mluví o Rybecoulu, jako o nějakém skutečném, viditelném duchu, nejvyšším bohu německém (str. 134). A co je vlastně náš Eybecoul? Pouze obrazné zosobnění nestálého a zvláště špatného, bouřného počasí na Krkonošských horách. Velebná příroda nebetyčných hor Krkonošských, tmavé, tajemné hvozdy, kde v údolích přes kameny pádí a šumí zpěněné prameny řek Labe a Oupy, to vše naplňuje mysl člověka tušením božství, jež jest i pramenem lidového básnictví. Lidé vždy a všude tajemné síly přírody, neznámé příčiny všelikých zjevů přírodních, rádi zosobňují, milé a příjemné zjevy připisují duchům dobrým, krásným, a strašné, zhoubné zjevy duchům zlým a škaredým. Tak povstaly jihoslovanské báje o Vílách vodních, pozemních a vzdušných, jež jsou vlastně zosobněné vlnění vody v řekách a potocích, trav a obilí v poli a na lukách, listí a větví stromů v hájích za větru a bouří. Oesko-polsko-ruské Rusalky jsou také jen zosobněný ruch, proud a vlny vod. A tak i obyvatelé velkolepého pohoří Krkonošského, všecko dobré, a zvláště zlé, co je tam potkalo, pokládali za působení ducha těch hor; jemu připisovali jmenovitě náhlé proměny pohody, prudké pře-