chody z jasného, teplého a tichého počasí v létě k chladným, hustým mlhám, větrům a bouřím s hromy a blesky, s lijáky, krupobitím a sněhem. Na Krkonošských horách totiž se potkávají a srážejí dva rozličné klimaty, severní a jižní, čímž se tam tak náhle ruší rovnováha vzduchu. Hřeben toho pohoří dosahuje pro3třední výšky oparu zemského, hlavy Krkonošských hor jsou skoro pořád zahaleny oblaky a mlhami, a páry v oblacích třením a ochlazením se sráželi, čímž povstávají zde tak náhlé proměny povětrnosti, tak prudké a násilné vichry, bouřky a vánice. Cestovatele tam často překvapují přeháňky a nechvíle, když se toho nejméně nadál; rychle se tam střída jasno a pošmourno, slunečno a mlhavo, teplo a chladno, ticho a větrrio. A všecky tyto nepříjemné, a v pusté samotě strašlivé i škodlivé zjevy přírody pokládal lid tam i v dalekém okolí za rozmary a vrtochy rozhněvaného něčím Eybecoula. Na Krkonoše a jmenovitě na Sněžku se dívají lidé i u nás ze vzdálenosti 40 — 50 kilometrů, jako na nějaký velký tlakoměr, jenž správně ukazuje na pěkné i špatné počasí; neboť když časné z rána nebo na večer vršek Sněžky je jasný a čistý, předpovídá se pěkné počasí, „posadí-H si však Librcoun na hlavu kápí", t. j. je-li vršek Sněžky zabalen v mlhu, a z hor a lesů tam vystupují páry, nastane jistě nečas, deště a vánice. A dle těchto znamení se tam řídí lidé při svých polních pracích, jako dle správného tlakoměru.

Báje o "Eybecoulovi povstala zajisté z pocitu bázně pověrčivých lidí před přízraky a přeludy, před domnělým viděním a slyšením rozličných zjevů a zvuků v téch samotách, temných hvozdech a údolích, mezi strmými stráněmi a skalními balvany Krkonošských hor. Domnělého ducha těch hor pak pokládali za strašidlo a později za ďábla, jejž z bázně před jeho hněvem, nebo z nepochopení cizího jména (Luciper), nazvali Rybecoulem. O rozšíření té báje pak se postarali jiní, lidé domácí i cizí, z příčin rozličných, dílem z naivní pověrčivosti a chvastavosti, dílem z chytré ziskuchtivosti k odstrašení jiných, při hledání léčivých bylin, kovů a drahokamů v Krkonoších, a neivíce ovšem četné latinské a německé spisy slezských spisovatelů 17. a 18. století. Podnes studenti a mladí umělci, vrátivše se o prázdninách s Krkonošských hor, rádi vypravují zvědavým posluchačům rozličné nové, šprýmovné povídky o Kybecoulovi, jež pak vděční posluchači rozšiřují dále, místem i obsahem.

A jako lidé kdysi stvořili Rybeconla a všecky bajky o něm, tak jej také jich potomci rozličných dob stále mění dle bížných a panujících vždy názorů náboženských, národních, politických a j. V některých německých pohádkách Rybecoul na př. jeví protest proti katolické církvi, jako v době reformace, v jiných zase patrnou nechuť k duchovním katolickým; v některých notně tepe špatné soudnictví, v jiných se zase mstí na švédských vojácích 301eté vojny; v některých vystupuje proti kouření, v jiných zase proti parukám, vždy dle proudu