str. 455
jení a že zpívali nebo odříkávali písničky a říkání, začež vyprošovali sobě v odměnu dárky peněžní nebo potraviny. Pisatel těchto řádků zastihl ještě tento obyčej za prvních let svého studia gymnasialního v rodišti svém Nevězících okresu mirovického. Co tehdáž v paměti své zachoval a později si zaznamenal, to věrně nyní s veřejností sděluje.
Do stavení přicházelo více osob stavu svému přiměřeně ustrojených; uniforma nahrazována barevnými papíry na šatech nalepenými nebo přišitými; jenerál měl třírohý klobouk s kohoutími ozdobnými péry a přes ramena široký pás, na kterém byla šavle zavěšena. Jen výminkou byla šavle kovová, z pravidla dřevěná, v pochvě papírové zastrčená.
Jenerál vstoupiv nejdříve do sednice, odříkával.
Malé časy, velké časy. Prosím pana hospodáře, by nevyhnal mojí chasy,
která za mnou kráčet míní; neb má něco k vyřízení.
|
Za jenerálem vhrnulo se ostatní vojsko a s nimi drobotina taktéž ozbrojená a příslušně uniformovaná. Jeden malý vojáček odříkával zpěvavým hlasem:
Já jsem malý žáček, zpívám jako -ptáček,
kdybych já kaši s medem jídal, ještě lepší bych zpíval.
|
Vyrostlejší junák, patrně auditor, odříkával:
Já jsem chlapík jurista, mám kalhoty za tři sta, pověsím-li jo na hřebík, nestojejí za troník; ft kočár za dvě stě, že pojedu k nevěstě.
|
Profous,
Já jsem od regimentu profous, čtyry kočky jsem zakous, pátou jsem nedokous, hodil jsem ji přes Rakous.
|
Tkadlec, jenž měl třepení z plátna okolo opásání, na hlavě čepici z papíru s chocholem a na kalhotách přišitý štráf z barevného papíru, říkal:
Já jsem kadlec od Limburka, dělám plátno ien to řinká,
jak se ztrhá, hned navážu, žádnému to neukážu.
|
Z jiných vojínů měl každý svoje říkání a vystupujíce jeden po druhém deklamovali svoje verše:
Milí bratří, kamarádi, pijete-li pivo rádi: já ho piju také rád, budu s vámi kamarád. Doktora s sebou také máme, kterého také potřebujeme,
kdyby některý voják stonal, aby ho hned uzdravoval On má všelijaké instrumenty, holí po zádech mazati, aby více nestonal a dále mašíroval.
|
|
