se tam. Kohout povídal: „Kocoure, vyškrab se tam, kdo to tam je?" Kocour povídal: „Vždyť máš křídla, můžeš tam vyletět." Kohout udělal frnk tam a kocour aa ním. A sídlo se tjké za niraa vrtalo a všecko se to tam vyškrábalo vzhůru. V té chaloupce večeřeli zbůjníci a lekli se, co to zde za chamradu, a vyskákali oknem dolů. Jeden zbůjník musel se tam za pokutu jít podívat, co to tam přišlo? Ta chamrada povečeřela všecka, a umínili si, kde který bude spát. Sídlo povídá: „Já budu na stole." Medvěd: „Já v troubě." Kocour: „Já budu na dülku v peci.'' Houser: „Já pod ohniskem." Kačer: „Já za dveřmi." Kohout na hambálkách a vrabec na střeše. Zbůjník přišel po tmě a hmatl na stole, je-li tam večeře. Sídlo ho upíchlo. Šel do trouby pro světidlo, a medvěd na něj mumlal. Šel rozžíhat do pece a kocour na něj: „Pfí, kluku!" Houser pod ohniskem: „Kej na něj" a zunk ho do nohy. Kačer za dveřma: „Šak tak!" Kohout na hambálkách: „Podej sem ho!" A vrabec: „Však ho švihnu!" Zbůjník strachem utekl a ti tam měli od té doby své obydlí vždycky.

Otec měl tři syny. Dva šli na zkušenou a třetí sprosťák zůstal doma. Když bratři odešli, povídal sprosťák: „Tatínku, ja také půjdu, abych věděl, co je strach a co je „bojím se." Vzal s sebou svěcenou vodu a křída, a šel.

Přišel na hospodu o nocleh. Oni povídali, že tam sami nemůžou být, že tam straší. On řekl: Já se nebojím; přece budu tam sám." Šenkýřka dala mu kaše na polívku, aby si vařil večeři, a nechali ho tam. Když začal vařit, spadla naň z komína ruka. On ji chmatil a hodil ji za sebe. Spadla ruka druhá a nohy a hlava a potom celý život, a všecko hodil za sebe. Pak šel večeřet. Cosi zaťukalo na dvéře. On povídá: „Jsi-li dobré, pojď." Dvéře se otevřely, a jedenáct chlapců přineslo máry a postavili do prostřed s e d n i c e. Na těch márách byl mrtvý a vzdychl sobě. „Nevzdychej," pravil sprosťák, „a pojď k večeři se mnou." Mrtvý zdvihl hlavu a ještě vzdychl. „Nic si nevzdychej a pojď večeřet," řekl sprosťák. Mrtvý vstal a sedl k němu. Sedl ale tuze blízko. „Nesedej tak blízko," řekl sprosťák, „páchneš," a odsedí dál. Ten zas přisedl blíž. Po třetí už ho sprosťák flákl, a mrtvý se v tu chvíli ztratil a potom ukázal se bílý jako duch a děkoval mu: „Já jsem natě čekal," pravil; „na tu fa

(Pokračování)