@NZ@Z ruchu národopisného.

* Ache1is Th, Moderně Völkerkunde, deren Entwicklung und Aufgaben. Nach dem heutigen Stande der Wissenschaft gemeinverständlich dargestellt . . ., Stuttgart, 1896. Kniha je neobyčejně důležitá pro porozumění zárodkům a vývoji nynějšího studia kul-turně-hstorického a národuzpytného. Spisovatel, známý již dřívější svou prací „Entwickelung der modernen Ethnologie", vykládá v úvodě, že někteří z předpojatosti pokládají toto studium za strakatý kabinet rarit a kuriosit, za ukojení osobní zvědavosti a ledabylé choutky nebo zábaly a zase jiní mají jiné představy. V studiu tomto křižují se dráhy věd rozmanitých, již ustálených: dějepis, zt-mé-pis, anihropologie, praehistorie, sociologii5, bájesl"ví, filosofie atd. Výběr bohatý — potřeba tu přesného roztřídění, omezení základních pojmů a záioveů objasnění poměru k těmto příbuzoým odvetům vědeckého studia. V první části vykládá Achelis o rozvoji studia ethnologicke'bo Všímá si ethnologických po kusů ve století minulém, výsledků vý prav a cest do krajů mimoevropských, kdež kromě př.rody byl pozorován a pak popisován způsob žkota, představy náboženské a pod. u kmenů primitivních (Lafieau, Loskiel, Dobri-zoffor, Cook, Forster, Chamisso). Přechod k stanovisku kulturně-historickému. Vznikalo opovržení výtěžků posavadní přežilé evropské civilisace, po bouřlivém výbuchu revo-luce francouzské propukala touha stu) ňovauá až k luzným, sentimentálním snům o idyilickém bytu ve vzdělanosti primitivní, jak jej kouzlily před znaveným zrakem omrzelého Evripana zprávy cestopisné, ethno-

grafické. Nepouštím se tu do podrobností, dovoluje si připomenouti, že jsem obšírně tento rozvoj vylíčil v knize „Kulturní historie, její vznik, rozvoj a posavadní literatura", v Praze 1)392. Achelis právem podotýká v tomto oddílu, že mu nejde o úplnost a íaké si vybral z řady pracovníků na tomto poli j en Montesquieua, Rousseaua, Meinerse, Iselina, Voltaira, Condorceta a po něm náhlým skokem hned Klemma, vedle něhož zureden je Buckle v stati stručné, ale dobře poučující o základech jeho theorie. Stanovisko kulturně-historické nutkalo ke studiu filosofickému. Otázky o jednotnosti lidského pokolení, idea všeobecného, jednotného rozvoje kulturního, poměr činitelů fysických ku psychickým — řešení otázek těchto vedlo přirozeně myslitele na pole úvah ps) chologických a morálně-filosofických. Universální historik (jak se tenkráte véda dějepisná tímto názvem honosila) postupoval při svém výkladu ve shodě a pomocí rozvažujícího filosofa. Škoda, že spi-io^atel déle neprodlel v tomto oddílu, přestávaje pouíe výběrem nedosti šťastným na Herderovi a Schille-rovi. Obrat ve studiu eihnologickém měl rozkvět védy geografické (Ritter, Kapp, Kohl, Reclus, Klöden, Humboldt) a výzkumav anthro-pologicko-praehistorických (Prichard, Virchov, Hartmann, Ranke, Aisberg, Caspari, Hörnes — jak vysvitne již z pouhého počtu jmen, přehled pracovníků libovolný, kusý), V kapitole druhé uvažuje spisovatel o etiinologii jakožto vědě sociologické. Podává přehled sociologického studia (zakladatel Comte, Quételet, Quatrefages, Spencer, Lilien-f ld, Schäffle, Gumplowicz, Letour-neau). Základní osnovu moderní vědy