rodních krojích na bujných okrášlených koních s husitským praporem černým, s červeným kalichem vpředu, banderia toi Mu-tějovické, Krupské, Kounovské a Milostínské, aa vůdcovství Pá-by, bradatého, herkulovského praporečníka.

A již se nám zdáli žatečtí Němci nějak zamlklí; a což teprve, když ze zastavivšího nepřehledného okrášleného vlaku o dvou lokomotivách s červenobílými praporci a s guir landami na komínech, vyrojilo se nečekané množství »červených košil«, řeznických krojů se širočinami, sladovnických se sekyrkami, nečítaje ani sta čamar a těch praporů a dvě celé sokolské hudby! Tu byl již patrný konec německé revoluce.

V mžiku stáli jsme my, Sokolové, ve dvou rotách rozděleni, vpravo i vlevo v nádraží, Tyršovou a mou náěelnickou' trubkou na obě místa, svolaní, ne po 150 m., ale více jak po 200 mužích, v obou oddílech seřadění a, jakmile ostatní neunifo-rmovaní s>polkové spořádáni včetně s domácími uprostřed, vyrazili jsme na dané Tyršovo znamení

Všichni bratří Sokolové měli červené košile plně odhaleny, majíce kabátce na šňůrách jen volně zavěšeny přes rameno, všecky prapory v celém průvodu neseny vztyčeny a vlající, hudby střídavě nepřetržitě hrály a případné mezery vyplňovaly sbory trubačské, takže celkový dojem byl úchvatný.

To působilo také očividně neočekávaným dojmem na zapřísáhlé naše protivníky domácí. S počátkii jakoby v rozpacích, jakoby zaražení, jen tu a tam zcela pořídku se slyšitelným nějakým nesmělým, celkem krotkým pošklebkem o maškarách, poznenáhla zcela odmlklí a konečně s námi po stranách podle taktu hudby k městu postupující a z mračení až do úsměvů se rozjasňující obyvatelé městští i venkovští jevili se nám při vstupu