do města na konec veselými, ba hudbě naší veselé přihvizdujíce a jich ženy, z oken průvodu přihlížející, naposled se nezdržely a nám o závod šátky kynuly, ba posléze počal se- na nás zadní řady sokolské sypati i déšť květin a voláno nám z oken i z řad zevlujících na ulicích na uvítanou: »Hoch! Bravo! Willkommen!« a p. Věru, že jsme žasli.

To, hle, způsobilo naše vzorně ukázněné, ale sebevědomé vystoupení, žádné ohavy, ale také žádnou vyzývavost nejevící, hlavně množstvím i ladností zjevu i zjevnou pohotovostí působící.

Když jsme rychlým krokem takřka v triumfu na místě s oMvaným, předpovídaným napadáním, dospěli na náměstí, právě vyzvánělo poledne. Na povel Tyršův zastavivše a zejména my Sokolové -seřadivše se na obou křídlech ve dvojřadné šiky čelem vpřed, kdežto mezi námi zařadění ostatní civilní spolkové jakž takž se seskupili a vyrovnali taktéž obličejem k Tyršovi, byli jsme jeho tlumočníky, ponejvíce náčelníky a cviěiteli předního oddělení bratrstva potichu vyrozuměni, že místnosti zahradní restaurace městského sboru ostrostřeleckého, prve českou besedou najaté a k pohoštění našemu i k odpolední zamýšlené hudehní akademii připravené, byly prý z rozkazu radnice uzavřeny a ohsazeiny »gardisty« a městkou policií, takže tam ani přístupu, tím méně nějakého stravování pro nás, že se nadíti nelze; z té příčiny, že nám Tyrš radí, abychom jednotlivě se poiktisili o dosažení žádoucího občerstvení v různých hostincích místních, ale, že nás -zároveň upozorňuje, abychom se drželi pospolu v četnějiších skupinách, bezpečnější a vzdornější tak proti každému případnému útoku, ale, že opětuje Tyrš poznovu své napomenutí k nejvzornějšímu pořádku a co nejzdrženlivějšímu, všestranně taktnímu vystupování bez každého stínu provoka-tivnosti, tedy beze všeho hlučení, beze zpěvů atp. Za to, že činí výslovně zodpovědnými nás náčelníky a veškeré cvičné i administrativní předáky Sokolstva.

Rozumí se, že jsme všichni souhlasně slíbili a ostatní členstvo k témuž zavázali; načež jsme se po skupinách, na předchozí povšechný povel: »Rozchod!«, počali ohlížeti po městě po občerstvení. Většina mého oddělení a zvláště všichni bratři rakovničtí se mnou odebrali jsme se rovnou do známého nám hotelu Hanzlíkova na náměstí, kde majitelem sice vlažný, ale přece jen Čeoh (původem rodák rakovnický, oivšem před dávnými časy již za otce nebo děda přesídlený), kde nalezla tehdy útulek svůji místní česká čtenářská beseda (později odtud vypovězená a přešedší do kteréhosi podřadnějšího hostince v postranní ulici k Ohři) a kde, totiž v hostinci' Hanzlíkově, byla výborná kuchyně i znamenité vždy »pěnivé« domácí žatecké várky.