ni bylo pohlíženo se stejnou pietou a -láskou, s jakou byla vypracována. — Vítáme rádi knížku, tak jemnou, ušlechtilou. Ale — litujeme, proč netěžil 0. F. Bahler více a lidového podání československého a řehněme si to přímo, proč netěžil ze 27 ročníků Českého Lidu, kde jsem shromáždil tolik ukázek v bohatém výiběru pístní Mariánských. V Českém Lidu jsem upozornil také na skvostnou puíblikaci polskou! Oi polských legendách lidových M. Gawalowisikéhov s něžnými obrázky, která byla vydána též v českém proklade Dra Kahlika. Vedle těch cÍEot, zejména německých ze sbírky »Das Knaben Wiunderhorn«, zasloužila poesie lidu slovanského bystřejší a vřelejší pozornosti.

Jan Vyhlídal, Šakandr Strouhal na vojíne (vzpomínky hanáckého vojáka z roku 1852 až 1862), v Brně 192.6 (Lidová, knihovna »Dne«, XV. svazek, sešit 1., 2.). 12°, str. 107 (147). Výborný znalec lidového života na Hané, vážený spolupracovník »Českého Lidu« od začátku, Jan Vyhlídal, uveřejňxirje vzpomínky Hanáka vojáikia, jak je vyprávěl v letech 1899—1900. Není to moderní Švejík Haškův, potutelný, šibal prohnaný. Poctivý voják, povídavý invalida, před 20 lety zesnulý. Vypravuje stručně svůj životopis: U afcsendy («dvodu). V Ktrobáziji (Ghorvatsku). Táhne na pomoc Rusovi. Vrátil se od tureckých hranic dk> Vídně, kdež byl na svaitbě císaře pána. Největší zvon ve Vídni, ulitý z tureckého kanonu. V Uhrách, v Sedmihradech. Zase ve Vídni. Na/pulijon v base, u, Vídně a Moskve. Šakandr izasei v Krobáciji, táhne na Sardine, Zkušenosti v Netáliji atd. Návrat do vlasti, trampoty i (radosti manželské. Rowuniibrada Šaíkandr takto soudí o manželství: Deibech já bel věděl, že to bode tak dlóbo, jaikžev bech se nebel ženil. Já sem si meslel, že to bode jenom ohvilko, tož sem si pavidal: »Na chvilko' to bode dabry.« Ania chvilko! Jož přes třecet let žejo s Anno. Nihdá žádné a.ť na ženěni nespi-cihá, obízvláště takové, keré ničeho^ nemá. Já sem taky nic neměl; co sem si sípraivedlevě veslóžel o Jakoba Planiěka v Topolanech, tož za těch deset renskéch sem si svajbo1 dělal. Neoženil sem se na lán, nýbrž do bídě. Zeniskó seim si oblibil jak staré voják — ehodofenó, jaké šil takovó potkal. Sta,v :mianželské néni žádné špás, kolekrát člověk nevi, hdehoJilaivaboli, ahdebe neměl sta-ryho náboženistvi, nevi:m, co be vevedl. Poslešte co se mně jedno ale z velké bide stalo. Tak sem bel opoščené, že sem ve své dědině ani přebetko nedostal. Proč? Já nevim. Máloplatny, tož sem se odstěhoval do drohá vesnice. Ach bobožel, debech rač do vastrže (kanáilu,) vlez a bel tam se ženo a dětma izthenol, nebel beoh toli potrpěl! Dež sem seděl o stola s dětma pře večeře, praskle mně kameněni až nia miso na stul; tak mně dělale, na mó dioši, v Lótotině o Prostijo;va. Přenesl seim nuško dřiví, jož