Takovéto čerpáky viděl jsem hlavně na salaších na jižních úbočích Nízkých Tater a ještě jižněji. (Krásné na př. na salaši Povraznícke nedaleko Lubietové, vyrobené od báči Michala Vrába.)

Zbývá výklad botanický, jak je možno, aby uříznutý smrk nebo jedle ještě žil, když je přec známo, že stromy jehličnaté (výjimku tvoří z našich tis) od pařezů nikdy nevyrazí, nýbrž že tyto bezpomínečně vždy uschnou.

Výklad je velmi snadný. Kořání stromoví v lese je navzájem křížem krážem propleteno a tu se stává někdy, že kořeny dvou sousedních stromů spolu srostou. Pokácí-li se jeden z nich a druhý nikoliv, jak přijímá i pařez, který by jinak nezbytně odumřel, dlouho ještě mízu od sousedního, živoucího druha. Nových letorostů samozřejmě netvoří, zato zavalí kolkolem nahoře okraj pařízku. Živý obal dřevní je tím chráněn. Zavalit celou řeznou plochu podaří se málokdy (ač jsem i takové jedlové parízky viděl). Za několik let zpravidla odumřelý vnitřek dřeva úplně vyhnije. Takové duté parízky stávají se pak vítanými ptačími napajedly, neboť udržují dlouho v sobě napršenou vodu, která nezahnívá tak snadno.

Bystrým pozorovacím talentem nadaný slovenský lid všímá si každého zjevu kolem sebe a dovede využít prakticky mnohého, co by uniklo pozornosti člověka z města. Dovedli a dovedou využít i této vzájemné lásky, kterou někdy lesní stromy mrtvému druhu prokazují.

Michal Vráb, na salaši Povraznícke, má celou řádku čerpáků, od jejichž starobylé krásy jsme se těžko dovedli, odtrhnout. Uznal to a jeden z nich nám levně na památku dal. Kocháme se jím přes tu chvíli a jen nás bolí, jak z něho den ze dne znatelněji vyprchává pach dýmu a žinčice, dráždivá vůně salaše, za níž na horách tak rádi chodíváme . . .