bory kterak doba ? době, každá povoluje sobě mně jako na vzdory. Šťastně pár k páru v povětří uctivě se šetří holoubek na doubku houká — žežulka na jedli kuká, drozd s samicí větří. Těšíc se v hořkém svém zarmoucení skrze to spatření, vzpomínajíc v čas nynější na svou choti nejmilejší na s ní rozloučení« ... Roztoužený takto vdovec prosí pak v dalších verších Boha za ochranu v opuštěnosti a končí strofou: »Ale já žádám času každého, že z revíru svého — jsem v doufání mocný Pane, že se duše má dostane — do revíru Tvého.«

Podle chronogramů v kancionále napsaných byly písně jednotlivé skládány koncem 17. a v prvních letech 18. století.

Jazyk a skladba není namnoze lepý, mnohým písním však pěkných myšlenek upříti nelze.

Jako v jiných památkách národopisných, plodech to prostonárodního umění, jest i v těchto písních začasté základní myšlenka dobrá, provedení však ideje, původci na mysli tanoucí, není vždy dokonalé, tu a tam bývá snad i drsné.

Písněmi Volného a podobných jemu skladatelů udržována byla záliba v četbě u lidu selského, čehož jest důkazem opisování písní takových. Plody ducha jejich, ač nejsou — jak již uvedeno — ani formou ani jazykem lepé, jeví však neobyčejnou sčetlost, důkaz to, že písmáci selští byli lidé vědychtiví, kteří pídili se i po starších knihách a uchovávali jich od zkázy. Píše-li ovčák Volný o Aristotelovi, Alexandru, Platoví a Cice-ronovi, jest to zajisté úkaz nevšední scetlosti muže, který vyššího vzdělání ve školách nenabyl.

Jiříka Wolného i Jiříka Krejzle — ač směrem jsou rozdílní — sluší zařaditi mezi ony nemnohé písmáky vlastence selské, kteří v dobách největšího úpadku literatury naší udržovali v lidu selském — v tomto slovanském jádru národa našeho — lásku ku četbě, ku jazyku mateřskému a — vědomí národní . . . Záslužná činnost jejich jest zajisté hodna čestné paměti.