Po té si hejtman sedne mezi hospodáře.

Rychtář se ptá čurky po vinníku, »kerej by se byl na tej cestě špatně choval.« Čurka vezme židli, posadí se uprostřed sednice na ni koňmo a vytáhne svá »lejstra«, t. j. žalobu na koledníky. Buď ji má napsanou, anebo ji umí již nazpaměť. Nechtěje však čísti po tmě, zavolá a poručí Moučkoví, aby mu svítil. I ten si vezme židli a naproti Čurkovi se koňmo posadí, aby mu na žalobu svítil. Často do žaloby vpadá, žalobu mu pódpaluje a jinak ho zlobí. Oba jsou tu jako na zápasišti ukazujíce svou čtveračinu.

Gurka jsa rozloben začne čísti žalobu, počínaje stížností na hejtmana. Ale daleko to nepřivede, nebo ví, že by špatně pochodil, aby žaloval na svého pána. Zkouší však to přece: »Náš pan hej . . ., hej . . ., hej . . . , hejtman — jest nejhodnější člověk na světě. Na toho nevjim nie.« Po hejtmanu dojde na rychtáře: »Náš pan ry . . ., ry . . ., ry . . , rychtář — na toho taky nic nevjim«. Za to celá řada zločinů jest proti ostatním koledníkům. Proti končelovi udává na př. toto: »Náš pan končel střílel zdechlý vrány, že je nechá večer na dobrou večeři přistrojit panu hejtmanu.* Caperda žaluje na Žitného: »Dyž sme šli vod Přísečna k Srnínu (vesnice u Rájová) ležela tam zdechlý kobyly prapodivná hlava a náí pan Zitnej povídal, že by to byla pro našeho p. hejtmana dobrá lucerna.* Na to řeknou hospodáři: »Ste vy s tím spokojen, že vám ten Žitnej dává koňskou a eště k tomu dost prapodivnou hlavu za lucernu? To muší bejt potrestán.« Po tak závažné žalobě sundá rychtář klobouk a táže se, jaký trest by se měl končelu vyměřiti: »Prosím, pane hospodáři s panem hejtmanem, co by náš pan končel zasloužil, dyž on takovou »hambu« dělá a zdechlý vrány střílí a chce je nechat panu hejtmanu přistrojit k večeři?«

Hospodáři u stolu navrhují tresty: »Ten by zasloužil hodně,« a ukládají se zase »kopy«. Rychtář se za něho přimlouvá po třikráte, namítaje na př. »že to nevydrží« a pod. Nespomůže-li prosba rychtářova, nepoloží se odsouzený přes »paré«, ale položí se na své ruce, a rychtář jej vyplácí, provázeje rány těmito slovy: »Dyž sme šli z Prahy do Moravy přes ten most, sme tam našli bílej groš. Ty si se nechtěl s námi děliti, tule ho máš na šiti.« V tom jej ferulí uhodí a pokračuje: »Tu máš pro pana tatíka, a druhou tu máš pro paní matku, tu máš pro všecky tvoje kamarády, s^kerejma si se na tu štědrou koleda vydal, abys jim vícekrát takovou >hambu« nedělal. Z poručení pana hospodáře a z dovolení pana hejtmana tu to máš na šiti.*

Po končelovi jest žalován toncmástr. »A počkej, ty chlapíku.* dí Gurka. »Tam a tam (jmenuje nějaké místo) sme potkali bábu a ta vedla kozu, a ten náš pan toncmánek pověsil koze věneček na ocas. A co my sme vykoledovali, museli sme to prodat a museli si novej věneček koupit«. Opět se táže rychtář na výši trestu, a potom se přimlouvá, a musí-li vypláceli, říká opět: »Dyž sme šli z Prahy do Moravy* atd, atd., což se při výplatě každého opakuje.