Proti Žitnému uvádí toto: »Náš pan Žitnej chtěl nám taky semlít abysme měli na buchty na večeři, a dyž sme šli přes lávku, on myslil, že to už padá zrovna do koše a vsypal to (t. j. žito) do vantroch.* Jinak se provinil Ovesnej, jak viděti jest ze žaloby: »Náš pan Ovesnej, dyž sme rázovali přes všelijaký vrchy, doly a hory, tam v jednej strouze ležela zdechlá mrcha; on povídal, že ji ten oves skřísí. Tak jí ho cpal mermomocí.*

Po těchto se přichází i na vinu Moučkovu. Ten jest nevinen, o ničem neví, jak praví. Zhasne, aby Čurka nemohl čísti a nemohl čísti a nechce jej nechati »rožnouti.« Rožne-li se přece, zavírá čurkovi žalobu, že už prý všecko vyčet' a že tam už nic není, volaje: „Nech toho, už je toho dost, už hlava z toho bolí. Mlč, to není pravda« a pod. Chce utéci, ale Čurka ho chytí a usvědčí, že plýtval všude po cestě moukou, tak že byli by všichni na cestě zahynuli, kdyby jim hospodáři z N. (jmenuje hospodáře té obce, kde nocují) nebyli pomoc poskytli.

Vida nezbytí odevzdá se Moučka osudu. Rychtář, který se byl za všecky přimlouval, nechce za Moučku ani slova ztratiti. Ví, že vina jeho jest veliká, že na všechny koledniky nasazoval a z jejich neštěstí a výplaty velikou radost měl. Vystoupiv tedy rychtář dí: »Nejmilejší pane hospodáři s panem hejtmanem! Za všecky som prosil, alo za tohohle prosit nebudu.« — »Dělejte si tedy se mnou, co chcete,« odpovídá ve strachu Moučka. »Kop několik by bylo pro něj málo,« dí hospodáři. »Muší patnáctkrát do ulice.« Učinivše ulici koledníci vezmou svány a bijí s nimi Moučku, jemuž čurka svítí, všemožně se mu vysmívaje. Moučka má jíti ulicí třeba lókráte, ale jde jen jednou nahoru a dolů a potom prchne. Bud Čurka nebo ženské mu otevrou dvéře. Jakoby Moučku chytal, vyběhne s ním i Čurka. To když se stane, ohlašuje rychtář: ^Nejmilejší pane hospodáři s panem hejtmanem! Stala se nám tady změna. Zem se otevřela a našeho Moučku s Gurkou polapila. Musíte jít hledat!« káže hejtman koledníkům.

Muzikanti začnou hráti a koledníci obejdou sednici hledajíce Moučku s Curkau. Rychtář pak oznamuje výsledek námahy: »Pane hospodáři s panem hejtmanem! Už sme hory doly sešli, našeho pana Moučku s Čnrkou sme nenašli.« Nepovolí-li hospodáři, musí jíti hledat po druhé a snad i po třetí, kdy jim řeknou hospodáři: »Mušíte si vzít pana hejtmana s sebou.« V tom, když rychtář si již po třetí stěžuje, že »hory doly sešli a pana Moučku s čurkou nenašli*, otevrou se dvéře a čurka nese Moučku na ramenou. Hejtman vzav rákosovou hůlku, o niž se cestou z vesnice do vesnice opírá, ^roztočí kolo«. Po té začnou hned tančiti a vybírají »do věnečku*. To jest: Toncmástr zabodne věneček do stolu, nebo jej položí na talíř a zavádí holky, selky, báby i pasky, s nimiž jednou kolem si zatančí. Ty potom se u stolu jednou otočí kolem jeho ruky a vhodí peníz do věnečku. Jakmile tuto pustil toncmástr, již čeká na ni u stolu jiný koledník, aby s ní tančil. Tak dojde řada na všecky. Když byli koledníci všecko pokolení ženské »provedli«, nechají tančiti »chlapce«, t. j. mládence, kteří platí muzikantům. Dříve byla skoro jakási