Vocel a j. a z těchto přátelských besed a porad vyrostl později „Sbor archaeologický."214)

Tak působili v Čechách. Stejně blahodárné bylo jejich působení v Haliči. Neubráníme se pohnutí čtouce v listech psaných Holovačké-mu, jak Zap svého přítele povzbuzuje, jak bedlivě sleduje první nesmělé kroky maloruské literatury, jak se raduje ze skromných úspěchů, jak se sdílí s přítelem o vědomosti i vědecké pomůcky ,..

A vzpomeneme-li vedle této morální podpory poskytované malo-ruským spisovatelům v dobách krutých nezdarů a těžkých pochybností ještě informací o našich snahách kulturních, šířených v literárním světě polském slovem i písmem, neodepřeme českým spisovatelům v Haliči upřímného uznání; pochopili hluboce veliký odkaz Kellárův.*)

Přesné určení hranice mezi příbuznými národy jest všude velmi ob-tížno a bývá předmětem častých a zhusta velmi ostrých sporů. Platí to zvláště plnom měrou o rozhraní národů slovanských. Nestýkají se vůbec dva slovanští národové, jejichž území by byla přesně ohraničena, jestliže hranice mezi nimi není dána vývojem politickým a nespadá v jedno s hranicí státní, jako na př. mezi Čechy a uherskými Slováky, mezi Srby a Bulhary na severu a j. Máme sporná místa na pohraničí českopolském, není bezpečně určena hranice mezi Poláky a Bělorusy í Ukrajinci, nelze bez námitek rozhraníčiti Srby a Bulhary, kde není rozdělení ustáleno hranicí politickou, která národnostně odděluje od sebe lidi, mluvící v podstatě týmž nářečím, bez státní hranice bylio by těžko rozeznati slovinská sídla od chorvatských atd.

A není to nic podivného, nýbrž věc zcela přirozená. Za kriterium národnosti jakožto její vnější 'znak béře se jazyk, příbuzné jazyky však přecházejí do sebe ponenáhlu a i zkušenému a osvědčenému jazyko-zpytci jest začasté velmi těžko určití příslušnost nářečí přechodných. Avšak —i a na to se obyčejně nepamatuje — o národní příslušnosti, zvláště v takovýchto krajích pohraničních dvou národů jazykově si blízkých, nerozhoduje jen jazyk, jehož příslušenství dovede lid sám tím méně stanioviti, když nedovede toho začasté sám učenec, nýbrž určuje ji mnohem spíše vnitřní vědomí sounáležitosti к určitému celku, to pak jest dáno minulým vývojem a určeno vlivy často velmi rozmanitými1,

Zvlášť důležitou v tomto ohledu jest příslušnost ko n fes-sijní, která zhusta bývá rozhodnějším a bezpečnějším kriteriem národnosti než nářečí mluvené. Bylo jíž mnou upozorněno (v Čes. Revui, 1912) na význam této okolnosti pro stanovení národnostního rozhraní českopolského v Těšínsku.