mu snad tu a tam zasadila zároveň i ránu.51) Rozmach měst, která byla hlavním jeho představitelem, značil i rozmach husitství, jež se nad to samo mocně vnitřně obrozuje přímým i nepřímým vlivem živelně so vzmáhající Jednoty bratrské i mladého luterství. Památný sněm strany podobojí z 29. ledna 1524, jenž je pohříchu jen přechodným vrcholem krásného tohoto úsilí o obrodu církve podobojí, vyvrcholuje i snahy po uzákonění svátku 6. července v celé oblasti husitské, pojetím „svátku M. Jana Husi i jiných dědiců českých" mezi svátky celé církve.52) Rok na to poznovu vyšlý sborníček Mladoňovicových spisků53) dovoluje nám představiti si dosti pěkně, jak byl slaven svátek v této době.

Časně z rána konají se velké zpívané bohoslužby a slavnostní kázání. Místo odpoledního kázání čte se Husovo umučení, na večer pak umučení Jeronymovo. V mnohých krajinách ujalo se posléze pálení ohňů za zpěvu lidových písní na potupu odpůrců, zejména patrně nejstarší a nejoblíbenější písně. V Hořovicích a jinde, vzpomíná pozdní pamětník, dělo se to tak, že o 7. hodině večerní dáno zvonem znamení, načež zástup naplnil blízký vrch Dražovku a po zapění dvou či tří vybraných sborů, za úplného zbožného i hrůzného ticha, zapálena hranice.54) V hlavním městě jako nepochybně i v jiných, kde měl převahu směr konservativní, staroutrakvistický, konáno ještě procesí městem, což dodávalo dnu slavnostnosti nej větších svátků, hodu božího vánočního i velikonočního. V kruzích pokrokových považováno procesí, spojené s nošením svátosti oltářní, za podporu modlářství.55)